JÓGA VÁSIŠTHA - Kniha V - O utišení

VASIŠTHA pokračoval: Jeho mysl dosáhla naprostého klidu a míru a nemohlo ji postihnout žádné vyrušení. Ve svém srdci přímo nazřel temnotu nevědomosti, jež zakrývala poznání Já. Světlo poznání v něm bylo probuzeno a temnota nevědomosti rozptýlena. Spatřil vnitřní světlo, světlo v sobě samém, a když toto světlo pohaslo, upadl do otupělého stavu spánku. Uddálaka však tupost spánku rozptýlil a nato mu mysl začala vykreslovat nádherné rozmanité tvary. Mudrc své vědomí od těchto vidin očistil, načež ho přemohla silná netečnost, jako kdyby byl otráven. Překonal i to a jeho mysl se dostala do stavu zcela nepopsatelného a naprosto odlišného od všech předchozích. Poté co v tomto stavu chvíli setrvala, byla jeho mysl náhle probuzena do zážitku jednoty Bytí. Hned nato přišel prožitek čirého Vědomí. Vědomí, jež bylo dosud vždy spojeno s nějakým objektem, obnovilo nyní svoji čistotu a nezávislost, podobně jako když se blátivá voda v hliněném hrnci zcela vypaří a bláto se stane součástí hrnce, vyrobeného z téhož materiálu. Tak jako vlna splyne s oceánem a zcela se s ním sjednotí, tak se Vědomí vzdalo vnímání objektů a obnovilo svoji čistotu. Uddálaka byl osvícen. Prožíval nejvyšší blaženost, kterou zakoušejí bohové jako Brahmá, Višnu či Šiva. Byl ve stavu, který je mimo jakýkoli popis. Byl v Jednotě s oceánem blaženosti.

Ve stavu neomezeného Vědomí spatřil Uddálaka velké mudrce. Nevšímal si jich a pokračoval v prožívání nejvyšší blaženosti. Dosáhl stavu člověka „osvobozeného za života“, Spatřil bohy i mudrce a také trojici nejvyšších bohů Brahmá, Višnu a Šiva. Šel dál za tento stav a proměnil se v samotnou blaženost. Šel dál i za říši blaženosti a nezakoušel ani blaženost ani neblaženost. Stal se čirým Vědomím. Kdo toto prožije, třebas jen na okamžik, toho nebude zajímat ani potěšení nebe. To je nejvyšší stav, to je cíl, to je věčný příbytek. Kdo v něm spočine, neupadne již do iluze a nenechá se oklamat vztahem subjektu a objektu. Nevytváří představy subjektu a objektu, je plně probuzený. A je zřejmé, že nejde o žádný „zisk“ či „dosažení“.

Uddálaka v tomto stavu setrval šest měsíců a vytrvale přitom odolával pokušením psychických sil. Mudrci i bohové ho uctívali. Byl pozván, aby vystoupil na nebesa, ale pozvání odmítl. Oproštěn od všech tužeb žil Uddálaka jako mudrc osvobozený za života. Často trávil dny i měsíce v meditaci v horských jeskyních. Jindy se zabýval běžnými světskými záležitostmi. Dosáhl stavu naprosté harmonie a na vše pohlížel stejně. Jeho vnitřní světlo bez ustání zářilo, nikdy nevycházelo a nikdy nezapadalo. Představy duality v něm zcela utichly a on žil oproštěn od tělesného vědomí, pevně ustálen v čirém Bytí.

TEXT ve formátu PDF zde.

VASIŠTHA pokračoval: Mudrc Uddálaka se poté posadil do lotosové pozice

a s přivřenýma očima se oddal meditaci. Vyslovil posvátnou slabiku Óm, což ho uvedlo do nejvyššího stavu. Rozezněl Óm takovým způsobem, že tento zvuk neboli pranava svými vibracemi vyplnil celé jeho bytí až po vrcholek hlavy. Dokonale vydechl všechen vzduch a jeho životní síla jako by opustila tělo a plula v prostoru čirého Vědomí. Oheň vznícený v srdci zaplanul v celém jeho těle. To byla první část pranava jógy, kterou Uddálaka prováděl. Všechna cvičení vykonával bez použití síly, tedy bez použití hatha jógy, která je založena na fyzickém silovém cvičení.

Ve druhé fázi pranava jógy bylo dosaženo vyrovnanosti a u Uddálaky samovolně došlo k zadržení dechu a zastavení životní síly. Nebyl tu žádný rozruch ani chvění. Životní dech jako by se zastavil, přičemž se nezastavil ani vně ani uvnitř, ani nahoře ani dole. V jeho těle vzplál oheň, který tělo proměnil v popel a pak zmizel. Zbyl pouze čistý popel a bílé kosti v něm vypadaly jako kafr, pálící se při obřadech. Silný vítr popel roznesl a rozptýlil do prostoru. To vše Uddálaka provedl nikoli pomocí fyzického cvičení hatha jógy, ale pomocí zastavení dechu, jemuž se říká kumbhaka.

Ve třetí fázi pranava jógy, kdy zvuk Óm dosáhl svého vrcholu a utichl, nastal nádech a opětovné vyvolání životní síly, životního dechu. Životní dech, soustředěný v samotném centru nektaru Vědomí, se rozprostřel jako jemný vánek do prostoru. Dosáhl úrovně Měsíce a proměnil se v chladivé paprsky kropící popel, který zbyl z těla bráhmany.

Z popela se vynořila zářící bytost se čtyřma rukama, podobná bohu Višnu. Uddálaka zářil jako bůh, celý se proměnil v božskou bytost. Životní dech probudil sílu kundaliní, jež se zvedla jako had, a tělo Uddálaky tak bylo zcela očištěno.

Uddálaka seděl v lotosové pozici, zpevněné tělo držel zpříma a smysly měl pevně „svázány“. Své vědomí začal osvobozovat od sebemenšího hnutí myšlenek. S veškerou svojí silou odvrátil mysl od všech rozruchů. Jeho přivřené oči byly klidné, bez nejmenšího pohybu. Začal provádět rádža jógu. S myslí ustálenou ve vnitřním tichu sjednotil dvojici životních dechů, pránu a apánu. Jako se odděluje olej od semínek, tak oddělil vnitřní smysly od jejich objektů. Začal si plně uvědomovat sklony a podmíněnosti vytvořené na základě minulých zkušeností a své vědomí od nich oprostil a očistil. Potom pevně sevřel konečník a další otvory těla. Díky tvrdé disciplíně odvrátil životní sílu a vědomí od směřování k vnějším věcem a soustředil svoji mysl do srdce.

TEXT ve formátu PDF zde.

UDDÁLAKA pokračoval v rozjímání: Pokud mysl chápe tělo jako něco od sebe odlišného, vzdá se všech představ, sklonů a podmíněností a pozná svoji věčnou podstatu, znamená to vítězství. Mysl a tělo jsou vzájemní nepřátelé, proto je jejich zmizení spojeno s nejvyšší blažeností. Jsou-li však pospolu, je jejich svár zdrojem vzájemného utrpení.

Mysl dává zrod tělu prostřednictvím síly myšlenek a v průběhu života mysl tělo stravuje svým trápením. Tělo mučené strádáním touží po tom, aby se mysli, svého vlastního původce, zbavilo. Ve světě neexistují přátelé a nepřátelé. To jen my považujeme za přátelské vše, co nám přináší potěšení, zatímco to, co nám způsobuje bolest, je naším nepřítelem.

Jak může být člověk šťastný, jestliže se mysl a tělo neustále vzájemně ničí? Štěstí může přijít, když je zničena mysl, proto se tělo každodenně, v hlubokém spánku, snaží mysli zbavit. Dokud však není dosaženo poznání Já, jeden nevědomky podporuje druhého a vypadá to tak, že spolupracují na společném záměru, podobně jako vzájemné protiklady oheň a voda mohou spolupracovat například při vaření.

Ustoupí-li mysl, ustoupí i tělo, neboť ustoupí podmíněnost mysli. Když však zemře tělo, mysl neustoupí. Proto se má člověk snažit mysli zbavit. Mysl je jako les. Myšlenkové formy jsou stromy a tužby jsou popínavé rostliny. Jejich zničením dosáhnu blaženosti. Odejde-li mysl, je mi jedno, zda tělo, složené z masa, krve a kostí, bude žít nebo ne. Je zřejmé, že nejsem tělo, vždyť mrtvé tělo není člověk!

Je-li tu Sebepoznání, poznání Já, není tu mysl ani smysly, nejsou tu sklony ani zvyky, představy ani vjemy. Dosáhl jsem nejvyššího stavu, dosáhl jsem vítězství. Došel jsem konečného osvobození zvaného nirvána. Tak jako olej vylisovaný ze semínka už není k semínku nijak poután, tak i já jsem se povznesl nad všechny vztahy k mysli, tělu i smyslům. Mysl, tělo a smysly jsou teď pro mě hračky na hraní. Mými stálými průvodci jsou čistota, naplnění všech tužeb, a tudíž i nepřítomnost touhy, přátelskost ke každému, pravdivost, moudrost, mír, blaženost, ušlechtilá řeč, šlechetnost, jednobodová zaměřenost, uskutečnění kosmické Jednoty, neohroženost, nepřítomnost odděleného vědomí, nepřítomnost špatnosti. Protože se všechno všude po všechny časy děje všemi způsoby, není ve mně touha po příjemném ani odpor k nepříjemnému. Všechny iluze jsou nyní pryč, mysl je na ústupu a špatné myšlenky zmizely, spočívám proto v klidu a míru ve vlastním Já.

TEXT ve formátu PDF zde.

UDDÁLAKA pokračoval v rozjímání: Mylné představy „to je moje“ či „to je jeho“ vzniknou jen tehdy, je-li tu falešný pocit ega. A tyto představy zmizí, je-li nahlédnuto, že jsou to jen klamy ega. Ve skutečnosti neexistuje nic jiného než Já. Pochopil jsem, že všechno je jediné kosmické Bytí neboli Brahman. Mylná představa, jež se nazývá pocit ega, je jako modř oblohy. Je lépe se takové iluze jednou provždy vzdát. Zbavím-li se samotných kořenů pocitu ega, spočinu v Já, jehož podstatou je klid a mír.

Pocit ega je zdrojem nekonečného utrpení a špatných činů. Život skončí smrtí, smrt povede k novému zrození, vše, co existuje, je přerušeno vlastním koncem. Takové jsou představy ega a ty vedou k velkému utrpení. Strach a obavy způsobené myšlenkami „to mám“ a „tamto bych měl také mít“ spalují srdce nevědomého člověka. Představy „to je“ a „to není“ vyvolávají v nevědomém člověku neklid. Avšak jakmile zmizí pocit ega, pak už iluzorní svět jevů znovu nevyraší a veškeré toužení je u konce.

Vesmír vznikl, aniž by měl pro své stvoření příčinu. Jak může člověk přijmout, že stvoření je bez příčiny a účelu? Podobně jako je hliněná nádoba neodmyslitelně spojena s hlínou, jsou od nepaměti všechna těla nedílnou součástí kosmického Bytí. V minulosti, přítomnosti i budoucnosti existuje oceán jako oceán a tatáž voda dočasně přijme formu vlny. Podobně je všechno po všechny časy a navždy jediným kosmickým Bytím. A jen hlupák prožívá při spojení s dočasným jevem zvaným tělo pocit „to jsem já“.

Na počátku byla mysl Vědomím a Vědomím bude i na konci, až podstata a fungování mysli ustanou. Proč by mysl neměla být Vědomím nyní, mezi počátkem a koncem?

Zdá se, že všechny jevy jsou dočasné podobně jako zážitky ve snu, blouznění při horečce, halucinace opilce, optické klamy, psychosomatické nemoci, emocionální výkyvy a psychotické stavy. Avšak ty, mysli, přisuzuješ sobě a všem těm jevům trvalou platnost. Jsi jako milenec, jehož trápí i jen samotná představa odloučení od své milované. Není to však tvoje chyba, to já stále tíhnu k představě, že jsi něco skutečného. Až si uvědomím, že všechny jevy jsou pouhá zdání, pak se staneš ne-myslí a vzpomínání na smyslové prožitky ustane. Jakmile se Vědomí uvědomí a vzdá se podmíněností, kterými samo sebe omezilo, mysl se zbaví svého znečištění, jímž jsou sklony a podmíněnosti, a spočine ve svém přirozeném stavu, ve Vědomí. Jakmile mysl všechny své výrůstky a větve stáhne do sebe a nabídne se v oběť ohni čirého Vědomí, bude očištěna a získá nesmrtelnost.

TEXT ve formátu PDF zde.

UDDÁLAKA dále rozjímal: Vědomí nelze omezit sklony a podmíněnostmi. Je mimo jejich vliv, neboť je neohraničené a nepatrnější než nejnepatrnější částečka. Mysl spočívá v pocitu ega a ve Vědomí, které se projevuje skrze smysly. Odtud pochází iluze omezenosti Vědomí sebou samým. A je-li to takto opětovně prožíváno, pak jsou pocit ega a iluze omezenosti sebou samým mylně vnímány jako skutečné. Já jsem však Vědomí, jehož se nic z toho nedotýká.

Ať si tělo dál žije ve světě a dál je k němu přitahováno činnostmi založenými na nevědomosti, nebo ať svět opustí. Já jsem Vědomí, jehož se nic z toho nedotýká. Jsem Vědomí, jež je všeprostupující a neomezené, které se nerodí ani neumírá a nikomu nepatří. Vědomí je všeprostupující, proto životem odděleného jedince nemá co získat. Zrození a smrt jsou představy mysli, které nemají nic společného s Já. Chycen a omezen může být jen ten, kdo prožívá představy spojené s pocitem ega. Nejvyšší Já je bez pocitu ega, a proto je za bytím i ne-bytím.

Pocit ega je planá iluze, mysl je jako přelud a objekty světa jsou netečné substance. Kdo je ten, kdo prohlašuje „já jsem“? Tělo je z masa, kostí a krve, mysl při dotazování se na svoji podstatu zmizí a představa, že Vědomí omezí samo sebe, nedává smysl. Co je to tedy ego? Smysly existují a neustále se zaměstnávají činností, kterou samy sebe uspokojují. Věci světa jsou věci světa. Tak kde je tu ego? Přirozenost je přirozenost a kvality z ní pocházející ovlivňují jedna druhou, podobně jako světlo působí na zrak nebo zvuk působí na sluch. To, co je, spočívá samo v sobě. Kde je tedy ego?

Já, jež znamená Vědomí, existuje jako nejvyšší Já všeho, všude, ve všech tělech a po všechny časy. Kdo jsem? Z čeho jsem utvořen? Co je mojí formou a kdo ji stvořil? Čeho mám dosáhnout a čeho se mám vzdát? Nic takového jako „já“, jež by podléhalo bytí a ne-bytí, neexistuje. A když pocit ega ve skutečnosti neexistuje, jak je možné ho posuzovat a komu ho lze přisoudit? Je-li tu pochopení, že žádné vztahy neexistují, pak zmizí i falešná představa dvojnosti, duality. Jediné, co existuje, je jediné kosmické Bytí, nejvyšší Já, Brahman. Jsem Skutečnost, proč tedy trpím přeludem? Jestliže člověk sám o sobě existuje jako čiré všudypřítomné Bytí, jak může vzniknout něco takového jako pocit ega? Látka či hmota nemá skutečnou podstatu, existuje pouze Já. A i když se člověk domnívá, že je hmota skutečná, není mezi hmotou a Já žádný vztah. Smysly pracují jako smysly, mysl existuje jako mysl a nic z toho se nedotýká Vědomí. Co je vztah a jak vzniká? Z toho, že něco existuje vedle sebe, ještě nelze předpokládat vztah. Kámen a železná tyč mohou ležet vedle sebe, ale není mezi nimi žádný vztah.

TEXT ve formátu PDF zde.

UDDÁLAKA pokračoval v rozjímání: Neomezené Já nelze vtěsnat do mysli, podobně jako slona nelze umenšit na velikost jablka. Vědomí, které se procesem ohraničení sebe sama omezilo na konečnost, tedy na vjemy a představy, se nazývá mysl. Mysl je výplodem nevědomosti, proto ji nepřijímám. Pocit ega je dětinská představa a věří v ní jen ti, kteří nepátrají po Skutečnosti.

Pečlivě jsem zkoumal a pozoroval vše, od špičky palce po vrcholek hlavy, a nenašel jsem nic, o čem bych mohl říci „toto jsem já“. Kdo je „já“? Já jsem všeprostupující Vědomí, které není objektem poznání či moudrosti a je prosté jáství. Já jsem To, co je nedělitelné, beze jména a beze změn. Já jsem To, co je za všemi představami jednoty a rozmanitosti, za veškerým poměřováním, co je malé a co velké, i za vším, co se liší od čehokoli jiného. Moje mysli, jsi zdrojem utrpení a já se tě vzdávám.

Kdo v těle sestávajícím z krve, masa a kostí prohlašuje „to jsem já“? Přirozeností energie je pohyb, přirozeností a podstatou myšlení je Vědomí a přirozeností těla jsou stáří a smrt. Kdo tedy prohlašuje „to jsem já“? Toto jsou jazyk, uši, nos, oči a pohyb. Kdo říká „to jsem já?“ Nic z toho nejsem. Milá mysli, nejsem tebou a nejsem ani těmito představami. Jsem neomezené Vědomí, čiré a nezávislé. Výrazy „jsem vše“ či „žádné já neexistuje“ vyjadřují tutéž Pravdu a jiné Pravdy není.

Běda, tak dlouho jsem byl v zajetí nevědomosti. Naštěstí jsem odhalil to, co mě připravilo o poznání Já! Nebudu už obětí nevědomosti. Mrak sedící na vrcholku hory k hoře nepatří, a třebaže jsem zdánlivě spojen s utrpením, jsem od utrpení odpoután. Není-li tu poznání Já, vzniká pocit ega. Nyní jsem však od pocitu ega oproštěn. Bez ohledu na to, zda tělo se smysly a vším ostatním existuje nebo ne, nemám s ním co dělat. Smysly existují proto, aby pro svou potřebu přicházely do kontaktu se svými objekty.

Kdo je ono já, které si mylně myslí „to je já“, „já vidím“ atd.? Smysly zakouší své objekty samy od sebe, aniž by k tomu byly nuceny sklony pocházejícími z minulosti. Pokud jsou činnosti prováděny spontánně bez sklonů a podmíněností, jsou dané zkušenosti čisté a bez vzpomínek na minulé štěstí či neštěstí. A proto, smysly moje, vykonávejte své funkce, aniž by se vám do toho pletly vzpomínky. Tyto vzpomínky, čili sklony a podmíněnosti mysli, nejsou Skutečnost. Sklony a podmíněnosti nejsou od neomezeného Vědomí odděleny a nejsou na něm nezávislé. Můžeme se jich snadno zbavit, stačí, když je nebudeme ve své mysli oživovat. Milá mysli, zanechej vnímání rozmanitosti a pochop, že nejsi od neomezeného Vědomí oddělena. A to znamená osvobození.

TEXT ve formátu PDF zde.

VASIŠTHA pokračoval: Uddálaka se v jeskyni posadil do meditační pozice s úmyslem dosáhnout stavu, v němž nebude nejmenšího pohybu mysli. Svoji pozornost plně zaměřil na své skryté sklony.

UDDÁLAKA rozjímal: Ó mysli, proč se zabýváš projeveným světem? Moudrého člověka nezajímá to, čemu se říká potěšení, vždyť každé potěšení se později vždy obrátí v bolest. Kdo se zříká vnitřního klidu a hledá potěšení smyslů, ten jako by opouštěl nádhernou zahradu a odcházel na pole jedovatých bylin. Můžeš jít, kam chceš, ale nejvyšší mír nezakusíš jinak než skrze dokonalou nehybnost. Vzdej se proto všech tužeb a nadějí. Žádný zdánlivě přitažlivý objekt bytí nebo ne-bytí ti nemůže přinést štěstí.

Neskonči jako zvěř chycená do pasti zvukem zvonků, jako slon, kterého do zajetí přilákala blízkost slonice, jako ryba, kterou přivedla na háček udice chuť se najíst, jako můra přilákaná světlem a hynoucí v plameni svíčky, jako včela, jejíž čich ji nalákal na květ, který se s ní zavřel.

Ó pošetilá mysli, tyto bytosti trpěly kvůli touze jednoho ze smyslů, zvěř kvůli sluchu, slon kvůli dotyku, ryba kvůli chuti, můra kvůli zraku a včela kvůli čichu. Ty jsi však obětí pokušení všech pěti smyslů. Jak bys mohla doufat ve štěstí? Bourec morušový si vytvoří kokon a je v něm lapen. Ty si vytváříš síť svých představ a jsi lapena v ní. Pokud se můžeš všeho vzdát, získat čistotu a vyrovnanost a překonat strach ze života i smrti, pak dosáhneš největšího vítězství. Pokud však budeš ulpívat na neustále se měnících objektech zvaných svět, pak zemřeš v bolesti a utrpení.

Proč tě, mysli, vůbec poučuji? Pátrá-li člověk po Skutečnosti, zjistí, že nic takového jako mysl neexistuje. Mysl je jen výplod nevědomosti. Jakmile nevědomost odejde, odejde i mysl. Nacházíš se v procesu odcházení. Je pošetilé poučovat někoho, kdo se nachází v procesu rozpadu. Den za dnem jsi stále slabší. Vzdávám se tě. Moudrý člověk neučí toho, koho se má vzdát.

Ó mysli, jsem neomezené nerozlišené Vědomí prosté ega. S tebou, která jsi příčinou ega, nemám nic společného.

VASIŠTHA pokračoval: Uddálaka se v jeskyni posadil do meditační pozice s úmyslem dosáhnout stavu, v němž nebude nejmenšího pohybu mysli. Svoji pozornost plně zaměřil na své skryté sklony.

UDDÁLAKA rozjímal: Ó mysli, proč se zabýváš projeveným světem? Moudrého člověka nezajímá to, čemu se říká potěšení, vždyť každé potěšení se později vždy obrátí v bolest. Kdo se zříká vnitřního klidu a hledá potěšení smyslů, ten jako by opouštěl nádhernou zahradu a odcházel na pole jedovatých bylin. Můžeš jít, kam chceš, ale nejvyšší mír nezakusíš jinak než skrze dokonalou nehybnost. Vzdej se proto všech tužeb a nadějí. Žádný zdánlivě přitažlivý objekt bytí nebo ne-bytí ti nemůže přinést štěstí.

Neskonči jako zvěř chycená do pasti zvukem zvonků, jako slon, kterého do zajetí přilákala blízkost slonice, jako ryba, kterou přivedla na háček udice chuť se najíst, jako můra přilákaná světlem a hynoucí v plameni svíčky, jako včela, jejíž čich ji nalákal na květ, který se s ní zavřel.

Ó pošetilá mysli, tyto bytosti trpěly kvůli touze jednoho ze smyslů, zvěř kvůli sluchu, slon kvůli dotyku, ryba kvůli chuti, můra kvůli zraku a včela kvůli čichu. Ty jsi však obětí pokušení všech pěti smyslů. Jak bys mohla doufat ve štěstí? Bourec morušový si vytvoří kokon a je v něm lapen. Ty si vytváříš síť svých představ a jsi lapena v ní. Pokud se můžeš všeho vzdát, získat čistotu a vyrovnanost a překonat strach ze života i smrti, pak dosáhneš největšího vítězství. Pokud však budeš ulpívat na neustále se měnících objektech zvaných svět, pak zemřeš v bolesti a utrpení.

TEXT ve formátu PDF zde.

VASIŠTHA pokračoval: Ó Rámo, neulpívej na myšlenkových pojmech a vjemech, které jsou nehmotné, ale pronikavé. Mysl vznikla díky času a díky času také získala na síle. Dřív než čas udolá popínavou rostlinu zvanou tělo, ovládni mysl svou moudrostí. Rozjímáním o mých slovech dojdeš nejvyšší blaženosti.

Budu ti, Rámo, vyprávět, jak dávný mudrc Uddálaka získal poznání nejvyšší Pravdy. V jednom koutu země se nachází vysoká hora Gandhamádana. Na jednom z tamních vrcholků rostl veliký sezamový strom a zde žil mudrc Uddálaka. Již od mládí se snažil dosáhnout nejvyššího poznání, ale třebaže měl srdce čisté, bylo jeho pochopení malé a jeho mysl neklidná. Věnoval se odříkání a studiu svatých textů, takže v něm poznání postupně narůstalo. Jednou seděl celý den o samotě a přemýšlel.

UDDÁLAKA rozjímal: Co to je osvobození, o němž se říká, že je tím nejdůležitějším, čeho má být dosaženo, a díky němuž člověk nezakouší trápení a více se nezrodí? Kdy v tomto stavu natrvalo spočinu? Kdy v mysli ustane neklid způsobený touhami a chtěním? Kdy se oprostím od myšlenek „to jsem udělal“ a „to mám udělat“? Kdy zmizí špatnosti z mé mysli, aniž by se zbavila vztahů s druhými? Kdy má mysl jako květ lotosu nebude pošpiněna bahnitou vodou, z níž vyrůstá? Kdy pomocí člunu nejvyššího poznání dosáhnu druhého břehu, břehu osvobození? Kdy budu schopen dívat se na rozmanitou činnost lidí s hravostí dítěte? Kdy mysl dosáhne naprostého klidu? Kdy bude díky zážitku neomezeného Vědomí ukončeno mylné rozdělování na subjektivní a objektivní zkušenosti? Kdy budu moci uzřít to, čemu se říká čas, aniž bych jím byl ovlivněn? Kdy budu schopen přebývat v jeskyni s myslí zcela klidnou? Kdy setrvám jako skála ve stavu, v němž není pohyb mysli?

Uddálaka takto rozjímal a pokračoval v meditačních cvičeních. Jeho mysl však stále postrádala klidu. Některé dny se jí podařilo opustit vnější objekty a spočinout ve stavu čistoty, ale jindy byla velmi nepokojná. Uddálaka byl výkyvy mysli sklíčený a často trávil čas touláním v lese. Jednoho dne se dostal do míst, kam ještě nikdo nezavítal, a uviděl jeskyni jako stvořenou pro dosažení stavu klidu a míru. Zvenčí se kolem ní vinuly popínavé rostliny a všude kvetlo mnoho krásných květin. Uvnitř byl příjemný chládek a vycházela odtud taková zář, jako by byla jeskyně vykládaná samotnými smaragdy.

TEXT ve formátu PDF zde.

VASIŠTHA pokračoval: Zpřetrhej pouta tužeb a nadějí za pomoci Inteligence, jež nemá omezení a je obdařena trpělivostí a vytrvalostí. Jdi dál za dharmu i adharmu, ctnost i špatnost. Je-li člověk pevně zakořeněn v poznání Já, pak i nejhorší jed promění v nektar nesmrtelnosti. Iluze projeveného světa se v mysli objeví jen tehdy, je-li pochopení zastřeno nevědomostí. Poznání Já je bez omezení, hranic či podmíněnosti, a je-li v něm člověk pevně ustálen, pak iluze a nevědomost dojdou svého konce a světlo Poznání se rozzáří všemi směry do celého světa.

Potěšení smyslů nijak neláká toho, kdo pije nápoj nesmrtelnosti v podobě poznání Já. Vybírejme si společnost pouze těch, kteří získali poznání Já, neboť ostatní nejsou nic jiného než osli v lidském hávu. Tak jako dělá slon dlouhé kroky, tak se mudrc, který dospěl k vyšším stavům Vědomí, přibližuje ke stavu nejvyššímu. Nepotřebuje vnější pomoc a Slunce mu cestu neozařuje, neboť světlem je mu samotné poznání Já. Tak jako lampa ztrácí svůj jas ve světle Slunce, tak pro toho, kdo překročil říši objektivního poznání, přestávají existovat objekty vnímání i Slunce a svět.

Člověk poznání, znalec Pravdy neboli mudrc je mezi všemi, kteří jsou obdařeni slávou, mocí, silou, velikostí a dalšími skvělými vlastnostmi, tím nejskvělejším. Mudrc září na tomto světě víc než Slunce, Měsíc, hvězdy a oheň dohromady. Oproti tomu ti, kteří poznání Já nedosáhli, jsou na tom hůře než mouchy a červi.

Iluze může člověka trápit jen do té doby, než přijde poznání Já. Nevědomý člověk zůstane plný utrpení, ačkoli se ho snaží zbavit. Je jako chodící mrtvola. Pouze mudrc, člověk poznání, je skutečnou žijící a vnímající bytostí. Tmavé mraky na obloze zastíní světlo Slunce a podobně mysl zanesená nečistotou a nevědomostí zakryje světlo Sebepoznání, poznání Já. Člověk by měl postupně oslabovat svoji mysl tím, že se bude vzdávat honby za potěšením, a to jak potěšením, které zažíval v minulosti, tak potěšením, které nezakusil, ale stále po něm touží. Pěstováním iluzorních vztahů k tělu, rodině, dětem, manželce a příbuzným, namísto vztahu k Já, mysl hrubne. Představy „já“ a „moje“ mysl otupují a činí nevědomou. To vše se ještě zhoršuje v důsledku stárnutí, utrpení, psychického vypětí, ctižádosti, lpění a chamtivosti, úsilí něco získat či se něčeho zbavit i touhy po sexu, bohatství a smyslovém potěšení. A to všechno má svůj původ v nevědomosti a iluzi.

VASIŠTHA pokračoval: Ó Rámo, mysl je jako strom pevně zakořeněný v nezdravé půdě zvané tělo. Tento smrtelně jedovatý strom rozkvetl starostmi a strachem a obtěžkal ovocem stáří a nemocí. Je ověnčen květinami tužeb a smyslových potěšení. Naděje a přání jsou jeho větvemi a špatnosti jeho listy. Zdá se být pevný jako hora, avšak dobře nabroušenou sekerou dotazování se na Já ho porazíš.

Ó Rámo, tato mysl je jako slon potulující se po lese zvaném tělo. Pohled slona je zastřen iluzí. Omezil se v nevědomého jedince se sklony a podmíněnostmi a není schopen spočinout ve vlastní blaženosti, v blaženosti Já. Je krutý a násilný a jeho kly představují neovladatelné touhy a chtění. Třebaže si přeje zakoušet Pravdu, o které slyšel od mudrců, je chycen v pasti myšlenek o rozdílnosti a lapen v představách radosti a bolesti. Ó Rámo, ty jsi jako král zvířat, lev. Svou pronikavou inteligencí roztrhej slona mysli na kusy.

Ó Rámo, mysl je jako vrána, jejímž hnízdem je tělo. Libuje si v nečistotě, roste a sílí pojídáním masa a proniká do srdcí druhých. Zná jen svůj úhel pohledu a jen ten považuje za pravdu. Má tmavou barvu v důsledku neustále rostoucí nevědomosti. Je plná špatných sklonů a násilných projevů. Je břemenem, Rámo, proto ji odlož pryč, daleko od sebe.

***

Zkráceno, celý text zde:

TEXT ve formátu PDF zde.

VASIŠTHA pokračoval: Kosmická iluze neboli májá vytváří velké zmatení a nerovnováhu. Je velmi obtížné jí porozumět. Jaký je rozdíl mezi přeludem trvajícím krátce, během sotva hodinového snu, a celým životem naplněným nejrůznějšími zážitky a zkušenostmi? Jakou souvislost má to, co vidíme jako přelud, a to, co vidíme „na vlastní oči“? Co je opravdu neskutečné a co prochází skutečnou proměnou? Ó Rámo, kosmická iluze uvádí mysl, jež není dostatečně ostražitá, do nekonečných problémů.

RÁMA se zeptal: Svatý muži, může člověk uniknout z kola vesmírné iluze, když je takovou silou roztočené?

VASIŠTHA odpověděl: Ó Rámo, mysl je středem, kolem něhož se toto nelítostné kolo točí a v mysli nevědomých lidí přitom vytváří iluzi. Ovládnutím tohoto středu pomocí intenzivního úsilí a bystré inteligence lze přivést celé kolo do stavu klidu. Jakmile je zastaven pohyb, kolo se přestane točit. Jakmile je zklidněna mysl, iluze zmizí. Kdo tento postup nezná nebo ho neprocvičuje, prochází nekonečným utrpením. Ve chvíli, kdy je nahlédnuta Skutečnost, je trápení u konce.

Nemoc spočívající ve vnímání přeludu světa nelze vyléčit jinak než ovládnutím mysli. Ó Rámo, zanechej svatých poutí, milosrdných darů či odříkání, neboť nejvyšším dobrem je ovládnutí mysli. Tak jako se prostor nachází uvnitř nádoby, tak projevený svět přebývá v mysli. Jakmile se nádoba rozbije, zdánlivé omezení prostoru je pryč, a jakmile ustanou myšlenky, zmizí z mysli představa světa. Stejně jako se hmyz uvězněný v nádobě osvobodí teprve tehdy, když je nádoba rozbita, tak se i ty budeš těšit z volnosti, až když v mysli ustane pohyb a s tím zmizí i iluze světa.

Žij v přítomnosti, s vědomím dočasně obráceným navenek, avšak bez úsilí. Když se mysl přestane spojovat s minulostí či budoucností, stává se z ní ne-mysl. Jestliže okamžik za okamžikem přebývá tvá mysl u toho, co je, a je schopna ihned to nechat být, stává se z ní ne-mysl, která je naplněna čistotou. Jen dokud jsou na obloze mraky, může pršet, a jen dokud je mysl neklidná, může zakoušet rozmanitost vlastních představ. Představy a rozvíjení myšlenek jsou tu jen do té doby, dokud neomezené Vědomí samo sebe omezuje na konečnou mysl. Jakmile Vědomí přestane být omezenou myslí, pak věz, že jsou spáleny samotné kořeny iluzorního světa, koloběhu života a smrti, a je tu dokonalost.

VASIŠTHA pokračoval: Vědomí osvobozené od omezení myslí se nazývá vnitřní Inteligence. Je to podstata ne-mysli, a není proto poskvrněna nečistotami ve formě pojmů a představ. Je to Skutečnost, je to nejvyšší Dobro, je to stav označovaný jako nejvyšší Já, je to Vševědoucnost. Nelze jí dosáhnout, dokud funguje nečistá mysl. Je-li tu mysl, vzkvétají tu naděje a touhy a objevují se zážitky radosti a bolesti. Vědomí, jež bylo probuzeno do Skutečnosti, není ovlivněno představami ani vjemy. Zdánlivě prožívá nejrůznější psychické zážitky, ale nedostane se do koloběhu projeveného světa a nezúčastní se vesmírné iluze.

Ti, kteří se probudili díky studiu posvátných textů, společnosti mudrců a neustálému bdělému praktikování Pravdy, dosáhli čirého stavu Vědomí, v němž není rozdělení na subjekt a objekt. Proto je zapotřebí pozvednout svoji mysl ze stavu nevědomosti a nerozhodnosti, přimět ji ke studiu svatých knih a přivést ji do společnosti světců a mudrců.

Jedinou pomocí k dosažení neomezeného Vědomí neboli nejvyššího Já je Já samo. Právě Já se v jedinci snaží ukončit utrpení a jedinou cestou k tomu je uskutečnit své vlastní Já.

***

Zkráceno, celý text zde:

TEXT ve formátu PDF zde.