JÓGA VÁSIŠTHA - Kniha V - O utišení

VIŠNU pokračoval: Existenci a činnosti těla lidé říkají život a smrtí nazývají to, když se jednoho těla zbaví, aby získali jiné. Od takových představ ses osvobodil, Prahládo. Co je pro tebe smrt a co je pro tebe život! Tyto výrazy jsem použil jen pro vysvětlení, neboť ty ve skutečnosti nežiješ ani neumíráš. Třebaže jsi v těle, jsi netělesný, neboť tělo nevlastníš. Jsi pozorovatel, jsi nehmotná Inteligence. Podobně existuje vzduch v prostoru, není k prostoru připoután, a je tudíž osvobozený od prostorových omezení. V určitém smyslu jsi však tělem, neboť skrze tělo zakoušíš vzruchy a podněty. Podobně v určitém smyslu odpovídá prostor za růst rostliny, neboť nemůže zabránit jejímu růstu.

Jsi osvícený. Co pro tebe znamená tělo či vtělení? V očích nevědomců existuje jen tvoje forma. Ty jsi však všechno, po všechny časy. Jsi vnitřní světlo Vědomí. Co pro tebe znamená tělo či netělesnost? Co si chceš podržet a čeho se chceš vzdát? Ať je tu počátek nebo konec vesmíru, pro toho, kdo překročil bytí a ne-bytí, to neznamená nic. Ten, kdo překročil bytí a ne-bytí, je za všech okolností pevně ustálen v poznání Já. Bez ohledu na to, zda bytosti ve vesmíru žijí a vzkvétají, anebo všechny zahynou, je pevně ustálen v poznání Já.

Nejvyšší Bůh přebývá v těle. Neumírá, když umírá tělo, a nemění se, když se tělo mění. Jakmile se zbavíš mylných představ, že patříš tělu nebo že tělo patří tobě, pak ztrácejí smysl myšlenky jako „těla bych se měl vzdát“ či „těla bych se vzdávat neměl“, „to jsem udělal“ a „tamto bych měl udělat“.

Osvícená bytost je neustále činná, avšak nic nekoná. Stavu nekonání se nedosáhne nečinností! Nekonání tě osvobodí od zakoušení, neboť sklízí jen ten, kdo zasel. Jakmile zmizí představy „já konám“ a „já zakouším“, zbude pouze klid a mír. A je-li tento klid a mír pevně ustálen, je tu osvobození.

Osvícená bytost nemá co získat ani co odmítnout. Zmizí-li představa subjektu a objektu, je tu osvobození. Osvícená bytost, jakou jsi i ty, žije ve světě, jako by byla navždycky ve stavu hlubokého spánku. Ó Prahládo, prožívej svět, jako bys napůl spal. Osvícená bytost nejásá, má-li radost, ani netruchlí v bolesti. Jedná bez záměru, jako když křišťál neúmyslně odráží věci, které jsou v jeho blízkosti. Osvícená bytost je plně probuzena do poznání Já, ale ve vztahu ke světu je jako spící. Jedná ve světě jako malé dítě, bez pocitu ega i všeho, co s tím souvisí. Ó Prahládo, dosáhl jsi stavu boha Višnu. Vládni v podsvětí po dobu kosmického cyklu, jenž je jedním dnem v životě Stvořitele Brahmy.

TEXT ve formátu PDF zde.

VASIŠTHA pokračoval: Jak se Višnu rozhodl, tak i udělal. Zamířil do podsvětí a v jeho záři získali démoni novou sílu a vitalitu. Zároveň však byli božským světlem boha Višnu oslepeni a utíkali pryč. Višnu dorazil na místo, kde seděl Prahláda a zahřměl: „Vstávej, Ušlechtilý!“ Zatroubil na svoji lasturu. Její zvuk srazil démony na zem a bozi v nebi se zaradovali. V temeni Prahládovy hlavy začala proudit životní síla a rozšířila se do celého těla. Smysly se naplnily energií a začaly vnímat okolní objekty. Energetické dráhy nádí se rozproudily, mysl zahájila činnost a začala si uvědomovat svoji fyzickou stránku čili tělo. Prahláda se probral a upřel svůj pohled na boha Višnu.

VIŠNU pravil: Připomeň si, Prahládo, svoji totožnost jako takovou i jako vládce podsvětí. Nemáš co získat ani co odmítnout. Vstaň. V tomto těle zůstaneš do konce vesmírného cyklu, to je nevyhnutelné. Vím to, neboť znám zákony vesmíru. Teď a tady bys měl vládnout této říši jakožto mudrc osvobozený od iluze.

Čas kosmického zániku ještě nenastal, proč se tedy marně snažíš vzdát svého těla? Nejsou tu žádná znamení ani události, které předcházejí zániku, proč se tedy marně snažíš vzdát svého těla?

Stále existuji a celý svět i se svým stvořením také. Proto ještě nepomýšlej na odložení těla.

Umřít se hodí pro toho, kdo je ponořen do nevědomosti a smutku. Umřít se hodí pro toho, kdo si naříká „jsem slabý, ubohý a hloupý“. Umřít se hodí pro toho, jehož mysl je neklidná a kdo je zmítán tisíci tužbami. Umřít se hodí pro toho, kdo podléhá dvojici protikladů, jako jsou štěstí a neštěstí, kdo je připoután ke svému tělu a je sklíčen fyzicky i psychicky. Zakusit smrt se hodí pro toho, jehož srdce je spáleno ohněm touhy a hněvu. Za smrt považují lidé odložení těla!

Život je pro toho, kdo si je vědom Pravdy a ovládá svou mysl skrze Sebepoznání. Žít by měl ten, kdo neprožívá egoistické představy, je od všeho odpoután, je prostý chtění i nechtění a má klidnou mysl, jež dosáhla stavu ne-mysli. Je dobré, aby žil ten, kdo je ustálený ve vnímání Skutečnosti, kdo jedná, jako by si hrál, kdo se osvobodil od touhy něco získat či odmítnout a koho vnější události vnitřně nevzrušují ani nermoutí. Kdo dělá druhým radost jen tím, že mu mohou naslouchat, pro toho je vhodný život, nikoli smrt.

TEXT ve formátu PDF zde.

VASIŠTHA pokračoval: Poté co Prahláda takto rozjímal, vstoupil do stavu, v němž nejsou mentální proměny, ale kde je nekonečné blaho nerušené pohybem myšlenek. Seděl nehnutě jako socha.

Uběhl dlouhý čas. Démoni dělali, co bylo v jejich silách, aby ho probudili, ale nepodařilo se jim to. Po tisíci letech usoudili, že je Prahláda mrtev.

V podsvětí nastal zmatek. Hiranjakašipu byl mrtev a jeho syn byl pro svět mrtev též. Nebyl nikdo, kdo by usedl na trůn. Démoni se potulovali po světě, řízeni pouze svými rozmary a choutkami. Začal vládnout chaos a právo silnějšího.

Mezitím ochránce vesmíru Višnu ležel na svém hadu v oceánu mléka a rozjímal o stavu vesmíru.* Ve své mysli viděl nebe a zemi a byl spokojený, že je vše v pořádku. Pak ale pohlédl do podsvětí a spatřil Prahládu, hluboce ponořeného do transcendentálního stavu Vědomí. Démoni byli bez krále, přestali se zajímat o bohy v nebi, a ti si tak užívali ničím neomezeného blahobytu.

VIŠNU přemýšlel: Od chvíle, kdy Prahláda vstoupil do transcendentálního stavu Vědomí, ztratili démoni všechnu moc. Bez hrozby démonů se bohové v nebi nemají čeho bát a také nemají co nenávidět. A když nepociťují strach ani nenávist, brzy přejdou do nejvyššího stavu Vědomí, který je mimo všechny protiklady, a dosáhnou osvobození. Potom ale pozemšťané zjistí, že nejsou-li bohové, nemají náboženské obřady smysl. A vesmír, který tu měl být až do svého přirozeného zániku, by tak okamžitě zmizel. Nevidím v tom nic dobrého, proto myslím, že démoni by měli žít jako démoni. Pokud démoni budou jednat jako nepřátelé bohů, zbožné a spravedlivé jednání v tomto stvoření převládne a jen tak bude stvořený svět dál existovat a vzkvétat.

Vydám se do podsvětí a obnovím tam pořádek. Pokud nebude mít Prahláda zájem v podsvětí vládnout, určím na jeho místo někoho jiného. Toto je Prahládovo poslední vtělení a bude v něm žít až do konce vesmírného cyklu. Takový je řád vesmíru. Půjdu proto do podsvětí a probudím Prahládu. Přesvědčím ho, aby prožíval osvobozený stav Vědomí a zároveň spravoval svoje království. Tak bude možné zachovat toto stvoření až do jeho přirozeného zániku.

-----------

TEXT ve formátu PDF zde.

PRAHLÁDA dále rozjímal: Vzdej se domýšlivosti, zlosti, nečistoty a násilí. Velké duše se nenechají přemoci takovou nízkostí. Minulé utrpení si neustále připomínej, ale zároveň se od všeho oprosti a s optimistickým postojem se ptej: „Kdo jsem? Jak se to vše stalo?“ Co bylo, bylo. Všechna trápení a smutky, které tě sužovaly, jsou pryč. Ve městě zvaném tělo jsi dnes už vladařem. Jako nemůže člověk ovládnout nebe, tak nemůže smutek ovládnout tebe. Jsi mistrem své mysli i svých smyslů a zakoušíš nejvyšší blaho.

Ó Bože, jakoby stále spíš a jakoby se svou vlastní silou probouzíš, aby sis uvědomil prožívané zážitky. Ve skutečnosti přijde do kontaktu s objektem zakoušení tato síla, ale v důsledku uvědomění připisuješ tyto zážitky sobě. Kdo cvičením životní síly dosáhl „otvoru Brahmy“, označovaného jako brahmarandhra na vrcholku hlavy, je si vědom každého okamžiku, který se v městě Brahmy udál v minulosti nebo se stane v budoucnosti.*

Ó nejvyšší Já, jsi vůně květiny zvané tělo, jsi chladivý nektar Měsíce zvaného tělo, jsi výtažek léčivé byliny zvané tělo, jsi chlad ledové kry zvané tělo. Jako je smetana obsažena v mléce, jsou přátelství a připoutanost zahrnuty v těle. Ó Bože, sídlíš v těle jako oheň ve dřevě. Jsi září všech zářících objektů a vnitřním světlem umožňujícím poznání objektů. Jsi silou slona zvaného mysl. Jsi světlem i žárem ohně Sebepoznání.

Ó nejvyšší Já, všechna slova a tvrzení končí u tebe, aby se pak znovu někde objevila. Tak jako se nejrůznější ozdoby vyrábějí ze zlata, tak objekty stvořeného světa pocházejí z tebe. Rozdílnosti jsou jen slovní. Myšlenky „to je já“ a „to je ty“ se objeví, když sám sebe uctíváš nebo pro své potěšení o sobě mluvíš. Podobně jako na sebe jediný plamínek vezme podobu velkého lesního požáru, tak tvé jediné neduální Bytí se projeví jako mnohost všech rozmanitých objektů vesmíru. Jsi šňůrka, na které jsou jako korálky navlečeny všechny světy. Jsi základní Skutečnost, v níž všechny světy přebývají. Světy se projeví skrze tebe a jsou v tobě neustále přítomny, podobně jako je vůně neustále přítomna v jídle a projeví se vařením. Ačkoli se zdá, že tyto světy existují, ihned zmizí, jakmile tu nejsi. Jsi jejich Skutečnost. Jednou, jako kus polena, padne bez Života i toto tělo. Jako zmizí temnota, dostane-li na světlo, tak zmizí štěstí i zármutek, jakmile se přiblíží k tobě. Ale i samotný zážitek štěstí je možný jen díky světlu uvědomění, jež vychází z tebe.

PRAHLÁDA pokračoval v rozjímání: Radost i bolest, štěstí i neštěstí vděčí za svoji existenci tobě, nejvyšší Já. Jsou zrozeny z tebe, a jakmile přijde pochopení, že nemají nezávislou existenci, ztratí svoji totožnost. Jako se optický klam na chvíli objeví a brzy zase zmizí, tak se nakrátko objeví a zase zmizí zážitek bolesti či radosti. Tyto zážitky vzniknou ve světle uvědomění a zmizí, jakmile je tu pochopení, že jsou od tohoto uvědomění neoddělitelné. Jsou zrozeny v okamžiku, kdy umírají, a umírají v okamžiku, kdy jsou zrozeny. Kdo je ten, kdo celou tu záhadu vnímá a zakouší?

--------------------* Dosáhnout „otvoru Brahmy“ znamená otevření korunní čakry. Jako město Brahmy či město absolutního Brahman je označováno tělo jedince. (Pozn. překl.)

-------------------

Zkráceno - celý text zde:

TEXT ve formátu PDF zde.

PRAHLÁDA pokračoval v rozjímání: Ó nejvyšší Já, ve Slunci svítí tvé světlo čistoty a Měsíc vyzařuje tvůj chladivý nektar. Neprostupnost hor i rychlost větru, pevnost země i prázdnota prostoru pocházejí z tebe. Jaké štěstí, Že jsem tě poznal. Jaké štěstí, že jsem se stal tebou. Jaké štěstí, Bože, že mezi tebou a mnou není rozdíl. Já jsem ty a ty jsi já. Ať už jsi to ty, nejvyšší Já, anebo já, ať už jde o kořen nebo větev, všemu se znovu a znovu klaním. Chvála mému Já, jež je neomezené a bez pocitu ega. Chvála nejvyššímu Já, jež je bez formy.

Ó nejvyšší Já, přebýváš ve mně ve stavu klidu a míru jako čiré Vědomí, jako svědek bez formy a bez omezení prostorem a časem. Mysl se dá do pohybu, smysly jsou nabuzeny, energie se začne uvolňovat a uvádí v pohyb životní sílu v podobě dvojice prána a apána. Mysl poháněná tužbami pohání tělo složené z masa, krve, kostí a kůže. Ať už se však tělo rozvíjí nebo chřadne v souvislosti s tužbami, které ho ženou, Já jsem čiré Vědomí, nezávislé na těle ani na ničem jiném.

Pocit ega se objeví a časem zase zanikne podobně jako vesmír na konci vesmírného cyklu. Po dlouhé době existence na světě ve stále se opakujícím koloběhu zrození a smrti jsem dosáhl stavu klidu a míru, tak jako k němu na konci své existence dospěje vesmír. Chvála tobě, mé Já, jež jsi vším a vše překračuješ. Chvála všem, kteří o Tom mluví.

Nejvyšší Já, Vědomí, jež je svědek všeho, zůstává nedotčeno jakýmkoli zážitkem. Nejvyšší Já je vším, ve všem a všude. Existuje ve všech věcech podobně jako vůně v květině či olej v sezamovém semínku. Ó nejvyšší Já, ničíš, udržuješ, dáváš, směješ se a jednáš, ačkoli jsi prosté pocitu ega. Je to záhada. Otevřu oči jako světlo Já a vznikne vesmír, zavřu oči a vesmír zanikne. Tak jako je v nepatrném banánovém semínku ukryt vysoký banánovník, tak ty, nejvyšší Já, jsi základní částečkou, ve které existuje celý vesmír. Mraky na obloze připomínají někdy koně, jindy slony či jiná zvířata. Podobně se ty, nejvyšší Já, projevíš v kosmickém prostoru jako nekonečná mnohost rozmanitých objektů. Nejvyšší Já, prosté bytí i ne-bytí, existuje jako bytí, jako ne-bytí, i jako rozmanité, zdánlivě od sebe oddělené bytosti.

TEXT ve formátu PDF zde.

PRAHLÁDA dále rozjímal: Došlo k uskutečnění Já, které je za všemi stavy vědomí. Chvála nejvyššímu Já, kterého bylo nakonec šťastně dosaženo. Tobě se klaním, tebe objímám! Vždyť ve třech světech kdo jiný než ty jsi můj přítel a příbuzný? Ty samo ničíš, chráníš, dáváš, velebíš a jednáš. Bylo jsi poznáno a dosaženo. Co teď uděláš a kam půjdeš? Všechny světy jsou prostoupeny tvou Skutečností a ty samo jsi viděno všude a ve všem. Čeho teď budeš dosahovat?

Od nepaměti stála mezi námi zeď nevědomosti. Teď, když zeď padla, je vidět, že jsi nebylo daleko. Chvála nejvyššímu Já, které zcela dokončilo vše, co má být dokončeno. Chvála nejvyššímu Bohu, skutečnému aktéru všech činů, věčnému čirému Bytí. Chvála trojici bohů Višnu, Šiva a Brahmá. Odlišnost mezi mnou a Já je pouze ve slovech. Je to jako rozdíl mezi slovem a tím, na co slovo odkazuje. Odlišnost je fiktivní a neskutečná podobně jako rozdíl mezi vlnou a vodou, která vlnu vytváří. To, co se rozprostírá jako nekonečná rozmanitost stvořených objektů jevících se ve světě, jsi ve skutečnosti ty samo, nekonečné Já.

Chvála Tomu, co pozoruje a zakouší. Chvála Tomu, co tvoří a rozprostírá se jako všechny věci. Chvála Tomu, co je vnitřní Skutečností všeho. Chvála Tomu, co je všudypřítomné. Nejvyšší Já, v důsledku svého ztotožnění se s vtělením jsi zapomnělo na svoji podstatu, a proto jsi v opakovaných zrozeních podstoupilo nekonečná utrpení a zakoušelo vnější vjemy bez Sebepoznání. Vnější svět je jen hlína, dřevo a kámen a jedinou Skutečností v tom všem není nic jiného než ty, nejvyšší Já. Po dosažení Sebepoznání už člověk po ničem dalším netouží.

Ó Bože, nyní jsi byl spatřen a uskutečněn. Déle již nebudeš v omylu a zapomnění. Chvála tobě. Jak je možné nevidět a nezakoušet nejvyšší Já, jež samo je světlem v očích a naplňuje tělo vnitřní Inteligencí? Jak je možné nevidět vnitřní Inteligenci projevující se jako hmat a zakoušející všechny okolní objekty? Jak by mohla být tato Inteligence člověku vzdálená, když projevena jako sluch naslouchá a zvukem nažene i husí kůži? Jak je možné, že člověk nechutná sladkost Inteligence, přestože právě Inteligence zakouší chuťovým smyslem u objektů sladkost či jiné chutě? Jak to, že jedinec neprožívá přímou zkušenost Inteligence zakoušející prostřednictvím čichu? Jak může nejvyšší Já, jež je poznáním a moudrostí a jehož sláva je opěvována v posvátných textech, zapomenout samo sebe? Ó nejvyšší Já, bylo jsi dosaženo. Smyslová potěšení, v nichž jsem si dříve liboval, teď již nezasluhují moji pozornost.

TEXT ve formátu PDF zde.

PRAHLÁDA pokračoval v rozjímání: Jaké je to štěstí, že jsem daleko za sebou nechal jedovatého hada touhy po smyslovém potěšení, neboť s tím se utišily všechny iluze a naděje. Dosáhl jsem nejvyšší Pravdy. Díky zpěvu manter, modlitbě, klidu mysli a ukázněnému životu jsem uzřel Boha, jímž je Já. Poznání nejvyššího Bytí je milostí boha Višnu pevně ustáleno v mém srdci.

Dosud jsem byl pronásledován iluzemi a omezeními. V lese nevědomosti jsou mraveniště obývaná jedovatými hady smyslových tužeb, bezedné jámy smrti a lesní požáry neustálého hoře. Jako lupiči se tu potulují násilí, chamtivost a ten nejnebezpečnější nepřítel, pocit ega. Díky milosti boha Višnu a svému vlastnímu úsilí jsem se od všeho osvobodil. Má vnitřní Inteligence byla plně probuzena. A ve světle probuzené Inteligence není vnímán pocit ega, podobně jako nevidíme tmu, jakmile na obloze vyjde Slunce. Skřet pocitu ega byl poražen. Spočívám v sobě v klidu a míru.

Je-li poznána Skutečnost a zničen pocit ega, kde je pak místo pro iluze, naděje, touhy nebo žal a psychické strádání? Nebe, peklo i představy o osvobození existují pouze do té doby, dokud je tu pocit ega. Obrazy se malují na plátno, nikoli na prázdnou oblohu! Jakmile je inteligence zbavena mraků tvořených pocitem ega a bouří tužeb či chtění, zazáří světlem Sebepoznání jako úplněk za jasné noci.

Chvála nejvyššímu Já, osvobozenému z bažiny pocitu ega. Chvála nejvyššímu Já, v němž se upokojily smysly i nenasytná mysl. Chvála nejvyššímu Já, v němž rozkvetl lotos blaženosti. Chvála nejvyššímu Já přebývajícímu v lotosu srdce. Chvála nejvyššímu Já, které má dvě křídla, Vědomí a jeho odraz, projevený svět. Chvála nejvyššímu Já, jež je Sluncem rozptylujícím v srdci temnotu nevědomosti. Chvála nejvyššímu Já, jež je ochráncem nejvyšší Lásky a udržovatelem všech věcí ve vesmíru.

Tak jako lze ocelí utnout rozžhavený ocelový drát, tak jsem čirým stavem mysli podmanil samotnou svou mysl. Chtění, nevědomost a hloupost jsem zničil pomocí jejich protikladů. Mé tělo pracuje jen vlastní silou bez přítomnosti ega. Psychické podmíněnosti, omezení a sklony z minulosti byly odstraněny. Je k podivu, jak jsem mohl tak dlouho vydržet v pasti pocitu já, pocitu ega. Moje mysl osvobozená od závislostí a zvyků, od tužeb a chtění, od neukázněnosti a sklonů k honbě za potěšením i od pomýlené víry v existenci ega dosáhla stavu klidu a míru. Skončilo veškeré utrpení a nastal úsvit nejvyšší Blaženosti.

TEXT ve formátu PDF zde.

PRAHLÁDA dále rozjímal: Nejvyšší Já je prázdnotou v prostoru. Je pohybem ve všech pohyblivých věcech. Je světlem ve všem, co září. Je chutí všech tekutin, pevností země, Žárem ohně i chladem Měsíce. Je pravou existencí ve všech světech. Tak jako každé látce přísluší specifické vlastnosti, tak Já existuje v těle jako Pán. Tak jako čas existuje ve všech dobách a existence existuje na všech místech, tak Já existuje se všemi fyzickými a psychickými vlastnostmi ve všech tělech.

Nejvyšší Já je věčným Bytím, které ozařuje i bohy. Jsem Já samo. Ve mně nejsou představy ani pojmy. Tak jako prostor není ovlivněn prachovými částicemi, jež jsou v něm rozptýleny, a jako lotos není ovlivněn vodou, z níž vyrůstá, tak také mě nemůže nic ovlivnit. Štěstí a neštěstí se týká těla, jak by jimi mohlo být ovlivněno Já? Tak jako se plamen v lampě neomezuje na vlákno knotu, tak Já, jež překračuje hmotnou existenci, není omezeno hmotou. Jaký vztah může být mezi mnou a tužbami, které pocházejí ze smyslů a z představ o bytí a ne-bytí? Kdo nebo co může spoutat prostor a kým nebo čím lze spoutat mysl?

I když je tělo rozsekáno na sto kusů, Já nebude zraněno. I když hliněnou nádobu rozbijeme na prach, prostor uvnitř nádoby nezničíme. I když skřet mysli, což je jen pojem, který ve skutečnosti neexistuje, přestane vytvářet představy a pojmy, co můžeme ztratit? Dříve tu byla mysl složená z představ štěstí a neštěstí, ale nyní všechny tyto představy ustaly. Kde je potom moje mysl? Který hlupák by zakoušel představy jako „někdo něco od sebe odlišného zakouší“, „někdo něco od sebe odlišného chápe“, „někdo něco od sebe odlišného vidí“ či „někdo utrpěl pohromu“? Je to sama přirozenost, jež prožívá a zakouší, je to mysl, jež uchopuje a rozmýšlí, je to tělo, jemuž náleží trpět, a je to pomýlený, špatný člověk, jenž je hlupákem. V tom, kdo došel osvobození, však nic z toho není. Netoužím po potěšení ani se ho nechci zbavit. Co přijde, nechť přijde, co odejde, nechť odejde. Ať se v těle objeví představy různých zážitků, nejsem v nich a ony nejsou ve mně.

Dlouho jsem byl v područí hrozného nepřítele zvaného nevědomost, který mě připravil o bohatství poznání. Z milosti boha Višnu a díky vlastnímu úsilí jsem však poznání dosáhl. Magickým zaklínadlem poznání Já byl zažehnán nebezpečný skřet ega. Zbavil jsem se bídy nevědomosti a iluze a přebývám jako Pán všeho. Vše, co stojí za to poznat, bylo poznáno, a vše, co stojí za to vidět, bylo spatřeno. Dosáhl jsem toho, za čím již není co dosahovat.

TEXT ve formátu PDF zde.

PRAHLÁDA pokračoval v rozjímání: Óm je jediné nedvojné Vědomí prosté veškeré nevědomosti. Vše, co existuje ve vesmíru, není nic jiného než jedno jediné Já. Tato Inteligence, která vše ozařuje podobně jako Slunce, je i uvnitř těla složeného z masa a krve. Inteligence prožívá veškeré smyslové zážitky a kvůli ní je oheň horký a nektar sladký. Není statická, přestože si na něčem stojí. Nehýbe se, přestože někam směřuje. Je neustále něčím zaměstnána, přestože setrvává v klidu. Není ničím zasažená, přestože aktivně zasahuje. V minulosti, přítomnosti i budoucnosti, kdekoli, tady i tam, zůstává i přes zdánlivé proměny stále stejná. Neomezené Vědomí, jež je prosté strachu a omezení, vytváří a udržuje nekonečnou rozmanitost bytostí, od Stvořitele Brahmy až po stéblo trávy. Je neustále činné, a přece v porovnání s ním je kámen činorodější a prostor činností více ovlivněný.

Je to Já, Inteligence či Vědomí, které oživuje mysl, jako když vítr čechrá listí, a nutí fungovat smysly, jako když jezdec vede koně. Ačkoli je Vědomí pánem těla, zabývá se nejrůznějšími činnostmi, jako by bylo otrokem.

Toto Já je třeba hledat, uctívat ho a rozjímat o něm. Tím, že se k němu člověk uchýlí, překročí projevený svět s jeho iluzí a koloběhem zrození a smrti. Dosáhnout Já není těžké. Lze si jej snadno naklonit jako dobrého přítele, neboť sídlí v lotosu srdce každé bytosti. Je dosažitelné ve vlastním těle a netřeba ho vybízet. Projeví se a odhalí, byť na něj pomyslíme jen na okamžik. Obdařené všemi výjimečnými vlastnostmi je Pánem všeho, však ten, kdo jej uctívá, je zbaven pýchy a namyšlenosti.

Tak jako vůně přebývá v květině, tak nejvyšší Já přebývá v každém těle. Všichni k němu ale nedojdou, neboť málokdo se dotazuje na Pravdu ohledně Já. Jestliže je díky dotazování se na Já dosaženo pochopení, je tu okamžitý prožitek nejvyšší blaženosti a člověku se dostane nazření Pravdy, které ho již neopustí. Všechny překážky i všichni nepřátelé odpadnou a tužby přestanou obtěžovat mysl. Je-li uzřeno To, je uzřeno vše. Je-li vyslyšeno To, je vyslyšeno vše. Je-li tu dotyk Toho, je tu spojení se vším. Svět je tu proto, že je tu To. To bdí, i když jedinec spí. To pobídne nevědomého k probuzení, odstraní utrpení a obdaří člověka vším, po čem touží. Ve stvořeném světě se To jeví jako džíva, živá bytost, která zakouší potěšení a nechá se rozptylovat objekty světa.

Ve všech tělech To existuje jako Já, které v naprosté vyrovnanosti zakouší samo sebe. V celém vesmíru je to jedna jediná kosmická Skutečnost.

TEXT ve formátu PDF zde.

PRAHLÁDA pokračoval v rozjímání: Vskutku neexistuje nic jiného než neomezené Vědomí. Jak v něm jenom mohl bez důvodu a opodstatnění vzniknout omezený, konečný pocit ega? Co dalo vzniknout iluzi, která prohlašuje „to jsi ty“ a „to jsem já“? Co je tělo a co je to, co je bez těla? Kdo žije a kdo je ten, kdo umírá? Mí předkové měli jistě malé pochopení, když se zřekli neomezeného Vědomí a zvolili putování po malé, omezené hroudě. Lze snad srovnávat To, co je Nekonečné, s marnivostí plnou tužeb a žádostí zvanou světská sláva? Vize neomezeného Vědomí je čistá, plná klidu a míru a je to jistě to nejlepší, co je v tomto vesmíru možné.

Klaním se svému Já, které sídlí ve všech bytostech, je Vědomím osvobozeným od vytváření pojmů a představ a Inteligencí skrytou ve všech bytostech. Jsem Nezrozený, jsem ten, v němž ustal projevený svět. Dosáhl jsem toho, co je hodno dosažení. Zvítězil jsem a žiji jako vítěz. Nenalézám žádné potěšení ve světské moci ani ve vládnutí, které se vzdává nejvyšší blaženosti kosmického Vědomí. Hanba nevědomým démonům, libujícím si ve špíně světského života.

Ach, jak ubohé a hloupé bylo od mého otce spokojit se s touto fyzickou existencí a vyžívat se v ní! Co získal tím, že žil dlouhý život a vládl této hroudě hlíny zvané země? Potěšení i z bezpočtu takových světů nelze srovnat s blažeností Já. Ten, kdo nemá nic jiného než poznání Já, má všechno. Kdo se toho však vzdá a hledá něco jiného, není člověkem poznání. Cožpak lze srovnat smrtelnou fyzickou existenci s blažeností osvícení? Je to jako srovnávat vyprahlou poušť s kvetoucí zahradou. Svět a všechny věci ve třech světech existují ve Vědomí. Proč bytosti nezakoušejí pochopení, že mimo Vědomí nic neexistuje?

Všechno, vždy a všude je snadno dosažitelné skrze Vědomí, jež je všudypřítomné a nerozdělené. Světlo Slunce i Měsíce, energie, která oživuje bohy, vnitřní povaha mysli a základních prvků, vlastnosti a zákonitosti existující v přírodě a nekonečná různorodost projevené energie a inteligence jsou projevem a činností jediného kosmického Vědomí, jež je samo o sobě nerozdělené a neměnné. Stejně jako svítí Slunce bez rozdílu na všechny věci, tak kosmické Vědomí okamžitě a spontánně jakožto skutečné Já všeho ve vesmíru ozařuje všechny věci, aniž by rozlišovalo.

PRAHLÁDA dále rozjímal: Neomezené Vědomí prostupuje třemi časovými obdobími současně a zakouší zároveň bezpočet světů. Všechno obsahuje, všechno vidí. Protože je neměnné a ničím nedotčené, vytrvá po všechny časy. Toto Vědomí zakouší zároveň hořké i sladké a zůstává v klidu a míru. Protože je samo o sobě prosté všech proměn, pojmů, představ a vjemů, protože je nehmotné a všechny věci zakouší současně, zůstává neměnné, v klidu a míru, i když zdánlivě prožívá rozmanitost různorodých jevů.

Pokud se to, co se zdánlivě proměňuje, uchýlí k nejvyššímu Bytí, jež je beze změn, osvobodí se od utrpení. A jestliže je To, co je, nahlédnuto tím, co není, tedy myslí, v níž ustal pohyb myšlenek, pak se To, co je, vzdá své nevědomosti, svého pochybení.

Jakmile Vědomí zanechá vnímání tří časových období a osvobodí se od vytváření představ, spočine v naprostém klidu. Jako by to ani nebylo skutečné, neboť To je mimo všechny popisy. Někteří lidé proto tvrdí, že Já neexistuje. Ať už tu Já nebo Brahman je či není, v každém případě právě to je nejvyšším osvobozením, co nepodléhá zániku.

***

Zkráceno. Celý text zde:

TEXT ve formátu PDF zde.