Těmito slovy skončila reportérka na ČT2, debatu o tom, jak naučit děti potápět. Nebát se dětem potopit hlavu!

U tabletu dítě stálo, z plna hrdla křičelo. Zapni mi ten tablet, mámo! Poledne v tom okamžení, táta přijde z roboty! Uslyší mě řvát a můžeš za to ty!

Opět se mi potvrdilo, že nejoriginálnější příběhy píše život sám. Samozřejmě, že si dokážeme vymyslet absurdity, kterými se bavíme, ale zůstaneme paf, když se dostaneme do situace, kterou bychom sami nevymysleli.

Napadlo mě to už před padesáti lety, ale napsat o tom jsem se rozhodla nedávno, pravděpodobně souběhem toho, s čím jsem se poslední dobou setkala, co jsem viděla v televizi nebo četla v novinách. Nic objevného to určitě není, ale stejně jako před lety, i dneska mě pobavilo, jak se bratr rozvod, se sestrou emigrací, doplňují.

Esemeskové omyly známe všichni. Jsou běžné, zajímavé, někdy trapné, jindy úsměvné. A někdy i nešťastné!

Neměl by sis co olizovat! Je to tvoje chlouba! Slyšel jsi, co ta ženská řekla?! Tak sem už nikdy nepůjdeme! To si dovolila moc, doktorka jedna zákeřná!

Když jsem zajišťovala slavnostní setkání všech zaměstnanců, bývalých i stávajících, které se mělo uskutečnit k desátému výročí založení naší firmy, sehnala jsem opravdu všechny! Pozvánkou, internetem, mobilem nebo osobním setkáním.

Podívala jsem se na hodinky. Mám co dělat! Začala jsem se převlékat a přitom jsem měla před očima Marka. Všechny ženské mi ho závidí! Je dokonalý! Vypadá jako Robert Redford, když mu bylo třicet! Ano! Už tři roky jsem manželka Roberta Redforda!

„Ahoj, Dito, to jsem já, Martina! Přijď na náměstí do hospody! Sedíme tady a čekáme na tebe!“ Mobil mi málem vypadl z ruky. Martina?! A co dělá v Kolíně? Neviděly jsme se tři roky!

Bylo pozdní srpnové odpoledne a vesnická hospoda U Karla byla plná nejenom chalupářů, kteří tady, spokojeně rozvalení, oddychovali po prací nabitém dnu, ale i místních, kteří měli své už také odpracováno.