MišMaš Art

Kde je v tvorbě Jiřího Příhody hranice mezi volným uměním a architekturou? Co ho tolik zajímá na tvaru šroubovnice, která se na podstatné období stala DNA jeho tvorby? Kde se potkává dílo absolventa Ateliéru monumentální tvorby na pražské AVU Jiřího Příhody a otce ambientu Briana Eno? A proč je pro umělce stále důležitá jeho raná tvorba, kterou v roce, kdy slaví své šedesátiny, vystavuje v pražské galerii ETCETERA a v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě? Také na to se ptala Míša Vrchotová.

V pražské Trafo Gallery probíhá až do 1. listopaduvýstava s názvem Velké poledne, která prezentuje obrazy afotografie Sigfrieda Herze, umělce, kterého na českou výtvarnou scénu uvedl kurátor Otto M. Urban. Jeho první samostatná výstava s názvem O lásce se konala v Centru současného umění DOX na přelomu let 2020 a 2021.

V současnosti Siegfried čelí některým nenávistnýmútokům na sociálních sítích, které se týkají především jeho onemocnění, které vyžaduje, aby Siegfried žil v izolaci svého plzeňského bytu. Máša Pivovarová se za ním do Plzně vypravila, její původní záměr byl hovořit především o Siegfriedově tvorbě, nicméně autor sám vyslovil přání se ke svému psychickému stavu vyjádřit a skrze rozhovor pro MišMaš Art uvést některé věci na pravou míru.

Izolace a autorovo onemocnění jsou ale jen okrajovou částícelého rozhovoru. Siegfried v debatě vzpomíná na svého prvního učitele Lumíra Topinku, rozebírá své výtvarné, hudební i literární vzory a popisuje svoji uměleckou techniku.

Poslední část rozhovoru je věnována aktuální výstavěv Trafo Gallery, Siegfried upřesňuje, jakou roli pro něj sehrál filozof Friedrich Nietzsche, co pro něj znamená nahota a na závěr prozradí, kde ho nejčastěji navštěvují múzy.

„Maskulinita nikdy nebyla bezrozporná, jen jsme o ní jako o bezrozporné přemýšleli. Proto se její kompletní obnova nemůže podařit,“ říká k závěrečné kapitole výstavy ANDROS nazvané Křehké monstrum její kurátor Vratislav Maňák, spisovatel, novinář a literární historik, kterého do studia Winternitzovy vily pozvala Míša Vrchotová. Mluvili spolu o Filoktétovi z Lémnu jako možném předobrazu současného hrdiny, zda je třeba se obávat o další vývoj českého jazyka nebo například o tom, že se zkušenost neúplnosti netýká pouze queer lidí. Výstava ANDROS je v Centru současného umění DOX k vidění až do 24. 1. 2027. Existenci nezávislého podcastu MišMaš Art je možné podpořit na https://www.darujme.cz/mismasart.

V domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstíprobíhá až do 11. října první retrospektivní výstava skupiny Bezhlavý jezdec uspořádaná k 30. výročí založení tohoto uměleckého uskupení, jehož členy byli Josef Bolf, Ján Mančuška, Jan Šerých a Tomáš Vaněk. Kurátorsky výstavupřipravili Sandra Baborovská a Vít Havránek, který byl jako teoretik nepsaným členem skupiny.

Právě z tohoto důvodu si Víta Máša Pivovarová pozvalado podcastu MišMaš Art, nejen jako kurátora, ale také jako člověka, který dlouhodobě spolupracuje a přátelí se s umělci, kteří právě vystavují v Galerii hlavního města Prahy.

V rozhovoru se Vít pokusí nastínit společné rysyjednotlivých členů skupiny i důvody k výběru názvu Bezhlavý jezdec. Řeč se stočí také k první výstavě skupiny, k experimentům s drogami, potažmo změněnými stavy vědomí, k rozdílným sociálním poměrům, ze kterých umělci vyšli, k použití nových materiálů jako byl igelit i k srovnánís jinými skupinami vzniklými v devadesátých letech.

V závěru rozhovoru představí Vít, jak konkrétně seSandrou Baborovskou pracovali na instalaci v domě U Kamenného Zvonu a osvětlí důvody rozpadu skupiny.

Vladimir 518 je ve veřejném prostoru známý především jakorapper skupiny PSH, vůdčí osobnost labelu BiggBoss a do povědomí široké veřejnosti se dostal také jako milovník a propagátor poválečné architektury, v této roli byl ostatně již jednou hostem našeho podcastu. Ale jako výtvarný umělec je možná známý méně. S jeho díly se můžete právě seznámitna výstavě Vzpomeň sobě, že není všechno štěstí v Centru současného umění EPO1 v Trutnově. Kurátorkou trutnovské výstavy je Denisa Václavová, zakladatelka mezinárodního festivalu 4+4 dny v pohybu, kurátorka galerií Vzlet a ProLuka, organizátorka výstav ve Fakultní nemocnici Motol apedagožka na pražské UMPRUM. Ani ona není v podcastu MišMaš Art poprvé.

Máša Pivovarová se v rozhovoru zaměří především naprobíhající výstavu, na vystavené památníčky, které představují specifické dětské utopie, symboly přátelství a paměti, ale zároveň je můžeme chápat i jako doklady plynutí času, pomíjejícnosti lidského života. Přes památníky serozhovor stáčí k Vladimirovým obrazům, jejich inspiračním zdrojům, ať už jsou to již zmíněné pamětní knížečky, hudba, graffiti nebo velké osobnosti z dějin poválečného výtvarného umění.

V závěru rozhovoru se můžete těšit na velmi trefnoumetaforu lidského života.

Vedle vrcholných děl na poli umění i vědy nesou dosud poznané dějiny člověka také velmi temnou stránku. Jsou jí hrůzy spojené s lidskou nesnášenlivostí, xenofobií, rasismem, s genocidami, kterých je s hororovou promyšleností schopen jen Homo sapiens. Přesto až do poloviny dvacátého století pro zločin vyhlazování celých národů neexistoval žádný pojem ani právní ukotvení. Také o tom v podcastu MišMaš Art mluví autoři nedávno otevřené terezínské expozice Zločin beze jména, výkonný ředitel Centra studií genocid Šimon Krbec a výtvarný umělec Michal Pěchouček. Do studia Winternitzovy vily je pozvala Míša Vrchotová.  

Další nezávislou existenci podcastového čtrnáctideníku MišMaš Art, ve kterém pro vás Máša Pivovarová a Míša Vrchotová s kurátorskou pečlivostí vybírají témata, která považují za podstatná, můžete podpořit na darujme.cz. Link včetně všech 108 epizod najdete na https://www.loosovavila.cz/podcast. Děkujeme vám!

Ve smíchovské Portheimce až do 4.října probíhá skupinovávýstava osmnácti autorů nazvaná Dobrý den, pane Dientzenhofere, která mapuje barokní principy v současném umění. Výstava představuje pomyslný rozhovor současných umělců s barokními mistry, a má být poctou KiliánoviIgnáci Dientzehoferovi, který vilu navrhl, samotné Portheimce i celému období baroka.

Jednou z autorek, kterou kurátorky Kristýna Jirátová a MášaPivovarová na výstavu vybraly je Margita Titlová. Umělkyně s maďarskými kořeny, která na českou výtvarnou scénu vtrhla na začátku osmdesátých let a svými nesmírně různorodými projekty ji zásadním způsobem obohatila.

Máša s Margitou probere její první konceptuální akcev přírodě, monumentální kresby vytvořené rtěnkou, práce vzniklé za pomocí tzv. Kirlianova přístroje i zážitky z týdenního kreslení ve tmě. Mášu bude také zajímat cyklus Rokoko nyní, jehož část je k vidění na aktuální výstavě v Portheimce.

Závěr rozhovoru se věnuje cyklu Ikony, ve kterém Margita zvěčnila zajímavé ženy minulosti a spolupráci s divadlem,konkrétně s Janem Nebeským a Lucií Trmíkovou.

Míša Vrchotová před prázdninami do Winternitzovy vily pozvala fotografku Alžbětu Jungrovou, která má až do konce srpna výstavu nazvanou Bez konce a začátku ve Volmanově vile. Ten, kdo by Alžbětinu tvorbu viděl poprvé v bývalé vile čelákovického továrníka, by mohl být překvapen skutečností, že se tahle zdánlivě křehká dáma za svými snímky brodila ropným bahnem na světově nejrozsáhlejším vrakovišti tankerů v bangladéšském Chittagongu nebo největší skládkou odpadu v Kambodži, nebo že dostala čestné uznání Czech Press Photo za obrazy ze života narkomanů na afgánsko-pakistánské hranici. Fotila ale také například ozbrojené děti a civilisty v pásmu Gazy, či na druhé straně světa indiány kmene Nukak v kolumbijské džungli. Cenu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky obdržela za fotodokument o dětech pracujících v cihelně v pakistánském Péšávaru i za fotografie z barmského uprchlického tábora. Jak se jí s takovou zkušeností, kterou většina z nás zná jen z televizních obrazovek, žije? A v čem podle ní spočívá skutečná lidská krása? Také o tom uslyšíte v poslední předprázdninové epizodě. 

Podcast MišMaš Art se vám během července a srpna ozve dvakrát. Po prázdninách pak v pravidelné čtrnáctidenní frekvenci.  

Když mi byly tři roky, chtěl jsem být slonem. To se minepovedlo. Tak jsem se musel spokojit s tím, že budu umělec. Vzpomíná William Kentridge v jedné ze svých přednášek. A Kentridge se umělcem naštěstí stal, a v současnosti je považován za jednoho z celosvětově nejvýznamnějších.A Praha má nyní to velké štěstí, že může jeho multimediální projekty prezentovat na první rozsáhlé samostatné výstavě v Čechách. Výstava s názvem William Kentridge: The Battle Between YES and NO bude k vidění v pražské Kunsthalle až do sedmého září.

Máša Pivovarová do studia Winternitzovy vily pozvala kurátorkuzmíněné výstavy Christelle Havranek. Společně proberou osobnost Williama Kentridge, jeho mládí a studia v období apartheidu v Johannesburgu, první animované filmy kreslené uhlem a točené technikou stop-motion i hudebnídoprovody jeho děl.

Druhá část rozhovoru je věnována pražské výstavě, jejípřípravě a konkrétním projektům, které jsou zde vystavené včetně unikátního díla vytvořeného přímo pro Kunsthalle. Jedná se o poctu Franzi Kafkovi s názvem A Letter to Felice.

V roce 2026 by 100. narozeniny oslavil sochař Olbram Zoubek. Míša Vrchotová do studia Winternitzovy vily pozvala jeho dceru Polanu Bregantovou, která ve spolupráci se svojí sestrou Evou Zoubkovou vede Nadační fond Kmentová Zoubek a tvorbu svých rodičů – Evy Kmentové a Olbrama Zoubka několika díly až do 5. července připomíná také v nedalekém Ateliéru Věry a Vladimíra Janouškových na Praze 5. Poslechněte si rozhovor o přátelství obou manželských párů, které má své počátky v ateliéru Josefa Wagnera na pražské UMPRUM, kde všichni studovali, o okolnostech snímání posmrtné masky Jana Palacha Olbramem Zoubkem nebo například o tom, co znamená vést nadační fond rodičů, kteří neodmyslitelně patří do českých dějin umění druhé poloviny dvacátého století. 

Tento díl podcastu vznikl díky podpoře Městské části Praha 5.