Jákob opustil domácnost, kde nebrali vážně jeho přání, kde se s podezřením dívali na jeho úspěchy, kde s ním nejednali jako s rovným. Mohl se utěšovat, že to bude časem nějak lepší. Jak ale? Co přesně bude jinak, aby to nedopadlo jako vždycky? Měl naději, která se rozplyne, když se jí člověk pokusí chytit, jako by chytal páru nebo kouř. Jisté pak bylo, že dnes to ještě není tak hrozné, že ničím zásadně ohrožen.

Sám Bůh říká Jákobovi, že je čas odejít. Navrátit se do země svých otců, domů. Že zde, kde posledních dvacet let žil, není doma. Jak se později dovídáme, Bůh mu to řekl ve snu. Ve snu se obvykle zjevuje, čemu rozum člověku zabránil, aby si toho všiml. Ano, rozum. Protože vše, co Bůh stvořil je dobré. Ale vždy má také své hranice. Tak i rozum je dobrý, ale má své hranice.

Jákob sloužil za Ráchel sedm let; bylo to pro něho jako několik dní, protože ji miloval. A pak za ní sloužil dalších sedm let, protože jinak to nešlo. A znovu říkám, krásně zde vidíme proměnu srdce jako na talíři. Úskočný Jákob, ten Jákob, který to má vždycky dobré najednou dře jako mezek a ani mu to nepřijde. A pak se dovede kousnout a dře dalších sedm let, už s jistou hořkostí. Ale přece, táhne dál. A pak si řekne: A co se dělá pro mě, po pravdě řečeno.

Co vlastně Ráchel chce? Chce hlavně dítě? Nebo chce hlavně lásku svého muže? Z příběhu nakonec vyplyne, že asi nejvíce překonat svou sestru.

Lában řekl Jákobovi : Ty jsi má krev a mé tělo! Lában nepřemýšlí o Jákobovi jako o někom, s kým by musel vyjednávat. Komu by musel stanovit přesné podmínky a ty pak dodržet. Bere Jákoba jako součást sama sebe. Předpokládá, že Jákob nějak sám udělá, co je pro Lábana dobré.

I když člověk udělá všechno dobře, pořád to nemusí dobře dopadnout. Má ale alespoň dobrou naději na úspěch. I nemoudrého jednání je rovnou jasné, proč se nepovedlo, naději nemělo už do začátku. Musíme tedy jednat s poznáním a pamatovat, že každé dílo ještě potřebuje Boží dotek, aby se překlopilo na správnou stranu. Tomu říkáme požehnání.

Než se Jákob vydá na svou cestu, pohleďme na Izákovo požehnání. Izák nezmiňuje nic z toho, co mu Jákob provedl; nic z toho, co mu provedla Rebeka. Nic z toho, že mezi ním a milovaným synem Ezauem nyní leží nedůvěra. Nepřipomene nic z toho, co se stalo takříkajíc terpve večera.

Důvody, proč se Rebeka a Jákob rozhodli podvést svého manžela a otce, slepého starce, máme před sebou. Ezau se stále někde toulá za kořistí. Řekli bychom, věnuje se svým koníčkům. Když už se ve čtyřiceti letech ožení, přivede Jákobovi a Rebece dvě nesnesitelné snachy. Trápení, které doma vzniká, nejspíš neřeší.

Izák sklidil stonásobně. Stokrát se mu vrátilo, co do věci vložil. Přepočítejme to třeba na koruny: Z každé vložené koruny bylo po roce sto. Zní to pohádkově. Až moc dobře: Jako když podvodník slibuje „jistota stonásobku“

Tohle už jsme slyšeli. A ne jednou, dvakrát. Stalo se to už Abrahamovi. Proč to máme slyšet ještě potřetí?