Když byla letos na podzim vyřešena každoroční záhada, jestli a kdy porostou, vyrazil početný houbařský národ do lesů.  Dnes rostou houby nějak později a hlavně především tam, kde jim příroda poskytla dostatek potřebné vláhy.

Dívala jsem se s uspokojením na rostoucí zásobu sušených hub. Už nemusím schovávat zbytky na vánoční polévku a občasnou bramboračku. Mám dost. Co takhle zkusit něco, co jsem už dávno nedělala? A napadlo mě kyselo.

Dva týdny už žáci zahřívají školní lavice a někteří z nich možná už utržili zápis o nesprávném chování. Na obecné škole, bylo to možná tak ve čtvrté třídě, po páté jsme odcházeli do města, jsem ulovil kuriózní poznámku do žákovské knížky.

„Všechno nejlepší k narozeninám tvého syna ti přeju!" zahlaholil na mě vesele do telefonu minulé pondělí můj otec. Poděkovala jsem a vůbec se nedivila - samozřejmě, že narozeniny svých dětí slavím! Nejen s nimi, ale i sama pro sebe. Vždyť to byly jedny z nejšťastnějších dní mého života.

Jestli vám přišla internetem úvaha moudrého pána s řadou titulů před i za jménem, možná jste s ním souhlasili jako já.  Srovnává, jak se změnily některé hříchy ctěné po generace. Pýchu jsme prý vyměnili za zdravé sebevědomí. Z lakomství se stal v dnešní podobě zákon ekonomiky.

„Páni, vám to ale sluší!“ Kamarádka na sobě měla halenku, šněrovačku a sukně se spodničkami, její muž široké kalhoty, bílou košili a koženou kazajku. Vypadali skvěle - ale ono jim to sluší prakticky v každém z jejich historických kostýmů. Od gotiky po devatenácté století. Nepřekvapilo mě to.

Každá vesnice nabízela a nabízí pestrou škálu figurek, lidí a lidiček i vážených postav a všichni dohromady tvoří krásnou místní galerii i nezaměnitelný koloryt místa. Třeba otec mého kamaráda byl sedlák s rozlohou polností, které ještě v padesátých letech nezavdaly příčinu kulackého cejchu.

Zazvonil mi telefon - můj otec. Nezdržoval se okolky a šel hned k věci. „Koupil jsem meruňky, chci si udělat knedlíky. Z jakého těsta by měly být?“ „Tvarohového nebo kynutého,“ odpověděla jsem automaticky, aby mi vzápětí došlo, že jsem se opět chytila do pasti telefonického vaření.

Pokaždé, když jsem poslouchal diskuse o možnosti vodáků a cyklistů požít třeba jen určené množství pitelných tekutin alkoholických, vzpomněl jsem si na partu vodáků od nás. Pánové vyráželi každé léto, pokořit některou z českých řek a na tuhle zaslouženou dovolenou i odloučení od rodin se moc těšili.

Byl to takový malý rituál. Maminka s babičkou přebíraly věci, ze kterých jsme přes prázdniny vyrostli, a babička k tomu vždycky dodala: „No jo, všechny děti jsou po prázdninách větší a vyspělejší.“ Ona i děda byli učitelé, něco o tom tedy věděla.