Zazvonil mi telefon - můj otec. Nezdržoval se okolky a šel hned k věci. „Koupil jsem meruňky, chci si udělat knedlíky. Z jakého těsta by měly být?“ „Tvarohového nebo kynutého,“ odpověděla jsem automaticky, aby mi vzápětí došlo, že jsem se opět chytila do pasti telefonického vaření.

Pokaždé, když jsem poslouchal diskuse o možnosti vodáků a cyklistů požít třeba jen určené množství pitelných tekutin alkoholických, vzpomněl jsem si na partu vodáků od nás. Pánové vyráželi každé léto, pokořit některou z českých řek a na tuhle zaslouženou dovolenou i odloučení od rodin se moc těšili.

Byl to takový malý rituál. Maminka s babičkou přebíraly věci, ze kterých jsme přes prázdniny vyrostli, a babička k tomu vždycky dodala: „No jo, všechny děti jsou po prázdninách větší a vyspělejší.“ Ona i děda byli učitelé, něco o tom tedy věděla.

Na našem srubu z třicátých let, který upraven stojí v jednom z Podtroseckých údolí, jsme měli neskutečné zážitky.

Když jsme někdy v zimě slíbily, že jako Dedivadlo budeme hrát na dni obce Lipnice u Dvora Králové, tak jsme se nezabývaly tím, kde to vlastně bude. Potom se blížila ona sobota 25. května a my jsme začaly zjišťovat podrobnosti. A dostaly jsme zprávu, že budeme hrát na hřišti v kamionu. V kamionu? Vážně?

Řadu let bydlel pod naší zahrádkou v domku blízko vody zvláštní soused. Vášnivý čtenář, věčně usazený s knížkou mezi vchodovými dveřmi, opřený o futra. Šlachovitý a fyzicky obdařený muž.

Sedím za volantem a snažím se najít nějaký způsob, jak udržet pozornost - proboha, vždyť řídím! Jenže tohle jsou pro mě naprosto nezvyklé podmínky. Jedu totiž po náhorní rovině severního Wyomingu - co jsem vyjela z městečka Rock Springs na sever, rozprostírá se kolem jen nekonečná pláň porostlá miliony pichlavých keříků.

Kdysi se tomu říkalo jít s dobou. V módě, výrazových prostředcích, účesu, chalupě, novém autu, prostě ve všem. Dnes být in, znamená daleko širší spektrum, toho, co takový člověk musí obsáhnout.

Když jsem viděla známé obrázky, neodolala jsem. Na královédvorské radnici byla zrovna výstava Nepraktových vtipů a hned ten první mě dostal. Byla to kresba, kde její lordstvo instruuje komorníka: „Jean, právě jsem se nepohodla s jeho lordstvem. Jděte a zamračte se na něj za mě!"

Když jsem se počátkem tohoto týdne vypravil na vrbové proutky, potřebné k upletení čerstvé pomlázky, vrátil jsem se ve vzpomínkách o řadu let zpátky. Opět jsem viděl před sebou nezapomenutelného strýce Luboše, který baculatými mohutnými prsty dokázal vykouzlit z proutků krásný nástroj velikonočního koledování. Ze čtyř, osmi i více proutků, jak kdo chtěl.