Na našem srubu z třicátých let, který upraven stojí v jednom z Podtroseckých údolí, jsme měli neskutečné zážitky.

Když jsme někdy v zimě slíbily, že jako Dedivadlo budeme hrát na dni obce Lipnice u Dvora Králové, tak jsme se nezabývaly tím, kde to vlastně bude. Potom se blížila ona sobota 25. května a my jsme začaly zjišťovat podrobnosti. A dostaly jsme zprávu, že budeme hrát na hřišti v kamionu. V kamionu? Vážně?

Řadu let bydlel pod naší zahrádkou v domku blízko vody zvláštní soused. Vášnivý čtenář, věčně usazený s knížkou mezi vchodovými dveřmi, opřený o futra. Šlachovitý a fyzicky obdařený muž.

Sedím za volantem a snažím se najít nějaký způsob, jak udržet pozornost - proboha, vždyť řídím! Jenže tohle jsou pro mě naprosto nezvyklé podmínky. Jedu totiž po náhorní rovině severního Wyomingu - co jsem vyjela z městečka Rock Springs na sever, rozprostírá se kolem jen nekonečná pláň porostlá miliony pichlavých keříků.

Kdysi se tomu říkalo jít s dobou. V módě, výrazových prostředcích, účesu, chalupě, novém autu, prostě ve všem. Dnes být in, znamená daleko širší spektrum, toho, co takový člověk musí obsáhnout.

Když jsem viděla známé obrázky, neodolala jsem. Na královédvorské radnici byla zrovna výstava Nepraktových vtipů a hned ten první mě dostal. Byla to kresba, kde její lordstvo instruuje komorníka: „Jean, právě jsem se nepohodla s jeho lordstvem. Jděte a zamračte se na něj za mě!"

Když jsem se počátkem tohoto týdne vypravil na vrbové proutky, potřebné k upletení čerstvé pomlázky, vrátil jsem se ve vzpomínkách o řadu let zpátky. Opět jsem viděl před sebou nezapomenutelného strýce Luboše, který baculatými mohutnými prsty dokázal vykouzlit z proutků krásný nástroj velikonočního koledování. Ze čtyř, osmi i více proutků, jak kdo chtěl.

Není to tak dlouho, co mi pod kapotu vlezla mlsná kuna a okousala v motoru jeden z kabelů. Auto naštěstí zůstalo pojízdné - byť jen podmínečně. Když si v servisu technik sedl za volant a naběhl palubní počítač, tak se na mě ten chlapík podezíravě podíval a zeptal se: „Vy to máte anglicky naschvál?" Přikývla jsem.

Dnešní mladí majitelé chytrých telefonů si jen těžko mohou představit dobu našeho dětství, kdy ve vsi byly třeba jen jeden, dva telefony. Byly to vlastně i takové místní tiskové kanceláře, místa soustředěných informací.

Na zastávce dálkového autobusového spoje narůstala fronta příchozích, kteří se poslušně řadili za sebou. Pak se objevila uspěchaná madam se třemi velkými taškami a s uštvaným výrazem si sedla vepředu bokem na lavičku.