Michal Mižigár je student historie, pochází z tradiční romské rodiny z Písku. Věnuje se literatuře a hudbě a v současnosti studuje na Středoevropské univerzitě v maďarské Budapešti. Hovoru na téma české identity se napřed trochu vyhýbá, pak se ale pustí do vyprávění o tom, s čím se jako Rom dnes v Česku běžně setkává, a vyprávění je to někdy trochu neradostné, jindy humorné.

„Žijí orwellovskou realitu v podmínkách 21. století za pomoci všech moderních technologií,“ popisuje každodenní realitu muslimské menšiny Ujgurů v Číně sinolog Ondřej Klimeš. Provincie Sin-ťiang, kterou obývají, je podle něj modelovým příkladem toho, že vznik a využití internetu nemusí vést k demokratizaci autoritářských režimů. Naopak: Čína umí systém dobře využít.

„Štve mě, když mám nějaký e-mail nevyřešený. Musím to hned udělat.“ Díky moderním technologiím a smartphonům můžete cestou do práce odpovědět na pracovní e-mail nebo z dovolené ze Šumavy vyřešit telefonát s klientem. Neprodloužila se tím ale naše pracovní doba? Někteří zaměstnavatelé berou jako samozřejmé, že budou jejich podřízení vždy k dispozici. Podle psycholožky za neustálým připojením často ale stojí i pocit vlastní odpovědnosti.

Nápad vytvořit platformu pro zahraniční reportáže měl Vojta už před dvěma lety společně s Anetou Václavíkovou. Nejprve videa natáčeli při práci, až letos si řekli, že to zkusí naplno. Za půjčené peníze vyráží do zemí, kterým se mainstreamová média nevěnují tak, jak by podle nich bylo potřeba. Chtějí přinášet reportáže, které budou komplexní a zároveň divácky přitažlivé.

Ondřej Kania ve svých pětadvaceti letech řídí tři soukromé školy. Před třemi lety poprvé stál před učiteli, kterým se snažil vysvětlit, že odteď musí zapomenout na zavedené postupy ve výuce a začít učit jinak. Od té doby se stal jedním z nejvýraznějších hlasů mladé generace v oblasti podnikání ve vzdělávání. Kvůli svému zaplněnému diáři neměl čas přijít na rozhovor do studia Radia Wave a rozhovor se tak odehrál po rozhlasových linkách z Brna do Prahy.

„Každou noc se snažily dostat do lesa desítky lidí. Plížili se po cestičkách i mimo ně, aby unikli pozornosti policie, která les hlídá 24 hodin denně,“ vypráví Luboš Slovák. Spolu s dalšími tisíci lidí se snaží zachránit 12 tisíc let starý Hambašský les. Společnost RWE ho chce vykácet, aby mohla rozšířit svůj hnědouhelný důl. Hambach se stal symbolem odporu nejen proti jedné společnosti, ale proti hnědouhelnému průmyslu a současnému systému vůbec.

„Ilustrátoři dokáží dostat na papír něco, co fotografie nedokáží zachytit. Je to něco výjimečnýho, poetickýho, dost mrazivýho a hlavně hodně vtipnýho,“ říká mi v jedné z oprýskaných místností Hybernské 4 Kateřina Papežová, spoluorganizátorka festivalu Lustr. Ilustrátorská přehlídka plná workshopů, přednášek a hlavně obrázků má letos téma Město, jeho hrdinové a umělá inteligence. Všichni tu ale řeší spíš Instagram.

„Stává se tady z toho taková civilizovaná čtvrť, v lepším slova smyslu. Ale když jsem byl kluk a bylo to takový vesničtější, tak to mělo taky něco do sebe,“ zamýšlí se mladík u ohniště uprostřed malešického lesa. Po reportážích z Malé Strany a Letné mě zajímalo, co řeší lidé v okrajových čtvrtích Prahy. Malešické tolik netrápí Airbnb nebo gentrifikace, ale nájmy se zvyšují i tady. Dochází tu také k nové výstavbě a čtvrť se dynamicky mění. Jak to ovlivňuje místní komunitu?

Na první pohled to může připomínat běžné setkání přátel v hospodě u piva. Pravda je ale trochu jiná. Půllitry na stole sice stojí, sedíme dokonce v jedné karlínské hospodě. Nejde ale o partu kamarádů. Tihle lidé se totiž osobně většinou neznají. Svolali se přes sociální síť Twitter na akci s názvem #twipivo. Cílem je potkat se s lidmi, které na sítích sledujeme nebo se kterými tam denně diskutujeme.

Den před svátkem sv. Václava byla u obce Zákolany na okraji hradiště Budeč vysvěcena první včelí boží muka v české krajině. Dedikována byla právě symbolu české státnosti, který se v lokalitě Na Týnici učil na knížete. „Snažil jsem se vymyslet modus, který by byl přístupný i pro nevěřící,“ vysvětluje autor speciálních božích muk, výtvarník a urbanista Jan Trejbal, který na projektu pracoval několik let.