Děti vyrůstající v zahraničí často bojují se zapisováním dlouhých a krátkých samohlásek. Proč? Protože ten rozdíl dobře neslyší. Stejně jako je pro ně často těžké rozlišit ď a d nebo ň a n. Proč to neslyší a jak jim můžeme pomoct.

Rodiče si často kladou otázku, jestli je lepší učit děti nejdřív číst a psát česky, dělat to paralelně s druhým jazykem nebo počkat, až se čtení a psaní v jednom jazyce upevní. Jednozačná odpověď neexistuje, protože situace rodin jsou různé, ale poslechněte si několik souvisejících tipů.

I když jsou v rodině (často zdánlivě, někdy skutečně) stejné podmínky pro děti z hlediska vícejazyčnosti, vícejazyčnost u sourozenců může být hodně odlišná. Je pravda, že mladší sourozenci míchají víc než starší? A proč je tak těžké to podchytit výzkumem?

Jedna z největších výzev v předávání češtiny je, když náš životní partner a druhý rodič dětí, s námi netáhne za jeden provaz. Vězí za tím často strach (co když bude dítě zaostávat v místní škole), ale i další důvody. Několik zamyšlení, jak se s tím vypořádat, najdete v dnešním podcastu.

Co všechno podpoří rodiče u dětí při předávání češtiny díky pravidelnému předčítání? Předčítejte co nejčastěji a děti budou umět mnohem lépe česky a mnohem snáz se později doučí i psaní a samostatné čtení česky.

Které knihy jsem v průběhu podcastu zmínila: Tři naháči na tryskáči, Mistr sportu skáče z dortu, edice Má to háček.

Děti, které žijí stovky nebo tisíce kilometrů daleko od ČR a mají jen jednoho rodiče z Česka, který rozumí místnímu jazyku, přece nemají potřebu mluvit česky. Proto česky nemluví! Je to tak? Odvíjí se potřeba jen od vnějších racionálních podmínek? Můžeme potřeby dítěti i stimulovat tak, aby chtělo mluvit česky?

Integrace do místní společnosti a předávání jazyka v rodině dětem jsou dva protichůdné procesy, které musí lidi v zahraničí často zvládat zároveň.

Proč může být výhodné už nějakou dobu před dětmi v zahraničí žít a proč je potřeba věnovat pozornost oběma procesům.

Jak začít předávat dětem češtinu v rodině, když jsme to doteď nedělali, a dětem už jsou tři, nebo pět nebo třeba deset? Jde to ještě? Nebo už se to dá dělat jen přes učebnice a učitele?

Odkazy, které zmiňuji v podcastu:

- článek o Líbě: https://annapaap.cz/nikdy-neni-pozde-pribeh-cesko-britske-rodiny-v-niz-se-zacalo-mluvit-cesky-az-v-7-letech-ditete/

- učebnice Domino: https://obchod.wolterskluwer.cz/cz/domino-cesky-jazyk-pro-male-cizince-1-ucebnice.p640.html

- Inkluzivní škola: https://inkluzivniskola.cz/prehled-odkazu-na-materialy-do-vyuky/

- učebnice Levou zadní: https://ceskylevouzadni.cz/

Mnoho lidí se upíná k návštěvám v Česku jako ke spásnému bodu, který jim pomůže všechno dohonit. A návštěvy Česka skutečně skýtají pro češtinu dětí žijících v zahraničí veliký potenciál. Jenže pro dospělé jsou často naopak spojené se stresem a ne vždy znamenají nutně o tolik víc češtiny. Pár myšlenek a povzbuzení.

Odpovědi ve vícejazyčné výchově nebývají černobílé. Děti jsou různé, rodiče jsou různí. A tihle různí rodiče se dostávají často do sveřepé pře: Je nejefektivnější způsob, jak přimět dítě mluvit česky, dělat, že mu jinak nerozumím? Je to tak třeba dělat? (Jedni tvrdí: No jasně, to jediné se nám osvědčilo! Druzí zase: Ani náhodou! Děti nejsou hloupé!) Představím krátce svůj oblíbený výzkum, který si na tohle posvítil, a jak to dělám já doma nebo při výuce.