Předáváme češtinu

I když to na první pohled vypadá, že všechny rodiny v zahraničí jsou "na jedné lodi" a notujou si, jak se setkávají se stejnými druhy problémů, srovnávání může být velice ošemetné. Co rodina, to příběh, a co funguje u jedné rodiny, vůbec nemusí fungovat u jiné.

Pro mě překvapivě častý dotaz rodičů: mám doma s dětmi mluvit spisovně? Co mě naučil čas s mými studenty z řad krajanských dětí i dospělých a proč to není úplně tak scestná otázka.

Většina bilingvních dětí je gramotných jen v jednom jazyce. Rozvoj čtení a psaní i v menšinovém jazyce, v našem kontextu v češtině, přesahuje často rámec možností vícejazyčných rodin.

Nejednou za tím stojí nízká motivace. K čemu vlastně čtení a psaní i v češtině? Mluvit je to nejdůležitější. Domluvit se.

Pravopis, vyjmenovaná slova, to my fakt dělat nemusíme.

Vyjadřuju tímto všem vytíženým rodinám velké pochopení, a zároveň přibližuju teorii Jima Cumminse, který dává do protikladu tzv. komunikační a akademickou znalost jazyka.

Rodiče v zahraničí často hledají nějaké deskové a karetní hry, které by dětem pomohly s češtinou. Dělají při tom ale často jednu dost zásadní chybu – orientují se na „jazykové“ hry. To totiž pro rozvoj jazyka vůbec není nutné, při určitých úrovních jazyka a typech dětí je to dokonce na škodu. Jak se dá i nejazykových her využít pro jazyk?

Některé z her zmiňované v podcastu: Ovocný sad, Uno, Myško, utíkej, Scrabble / Bananagrams, Activity, Story Cubes, Tik tak bum, Krycí jména, Piou piou, Spící královny, Kočičí klub, Kulišák, Tajná výprava čarodějů, Příšerky ze skříně, Leo jde ke kadeřníkovi, Hádej, kdo?, Kingdomino, Carcassone, Monopoly, Brainbox, Dobble.

Co když už jsem já vyrostl, vyrostla v zahraničí a čeština je vlastně můj slabší jazyk, dělám chyby, neznám všechna slovíčka. Je rozumné ji předávat dál? A jak na to?

Tři body, jak se to může povést.

Co když dítě nejenom odmítá česky mluvit, ale dokonce ani nechce, aby na něj mluvil česky rodič? Co když prosí rodiče, aby na něj nemluvil česky před ostatními? Nebo co když odmítá poslouchat české knížky, dívat se na české pohádky, nadává na češtinu? Několik námětů, jak reagovat.

Děti vyrůstající v zahraničí často bojují se zapisováním dlouhých a krátkých samohlásek. Proč? Protože ten rozdíl dobře neslyší. Stejně jako je pro ně často těžké rozlišit ď a d nebo ň a n. Proč to neslyší a jak jim můžeme pomoct.

Rodiče si často kladou otázku, jestli je lepší učit děti nejdřív číst a psát česky, dělat to paralelně s druhým jazykem nebo počkat, až se čtení a psaní v jednom jazyce upevní. Jednozačná odpověď neexistuje, protože situace rodin jsou různé, ale poslechněte si několik souvisejících tipů.

I když jsou v rodině (často zdánlivě, někdy skutečně) stejné podmínky pro děti z hlediska vícejazyčnosti, vícejazyčnost u sourozenců může být hodně odlišná. Je pravda, že mladší sourozenci míchají víc než starší? A proč je tak těžké to podchytit výzkumem?

Jedna z největších výzev v předávání češtiny je, když náš životní partner a druhý rodič dětí, s námi netáhne za jeden provaz. Vězí za tím často strach (co když bude dítě zaostávat v místní škole), ale i další důvody. Několik zamyšlení, jak se s tím vypořádat, najdete v dnešním podcastu.