Ranní host

Hraběnka Marie Kinsky je tanečnice a choreografka. „Tanec je způsob, jak pochopit svět a jak pochopit jiné lidi. Je to neuvěřitelný komunikační zdroj,“ říká Kinsky, která je popularizátorkou současného tance. Založila a vede neziskovou organizaci Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA a mezinárodní festival současného tance KoresponDance.

Nedávno skončil devátý ročník tohoto festivalu, který byl podle Kinsky velkým úspěchem. „Lidé byli spokojení a užili si to – umělci, publikum i producenti,“ říká Kinsky. Součástí letošního ročníku festivalu KoresponDance byl i krátký filmový festival. Od roku 2013 se festival koná ve Žďáru nad Sázavou. „Je to hodně speciální místo, má velké genius loci,“ vysvětluje Hraběnka, která byla ranním hostem Rádia Z. Ve studiu ji přivítal moderátor Nikola Bojčev.

Do roku 1997 žila Kinsky ve Francii, poté se přestěhovala do České republiky. Od té doby se vnímání současného tance v Česku výrazně posunulo. „Je to úplně obrovský rozdíl,“ říká Kinsky. Přispět k rozvoji současného tance je také jedním z hlavních cílů pořádání festivalu KoresponDance. „Největší problém, které má současné umění, ať je to tanec nebo hudba, je to, jak naučit lidi, že umění je pro ně a jejich život a není to elitní záležitost,“ dodává hraběnka. Důležité je proto snažit se přiblížit současné umění lidem. 

Svět se v posledních měsících často potýká s extrémním počasím. „Občas je to mazec,“ připouští zkušená meteoroložka Dagmar Honsová. Z extrémních meteorologických jevů se ale snaží poučit. Honsová ale přiznává, že meteorologie je při pohledu na to, jaké škody dokáže počasí způsobit a jak dokáže být atmosféra dynamická a nebezpečná, stresujícím povoláním.

Jaké je postavení soukromých škol v českém školství? Společnost PORG provozuje celkem tři soukromé školy a podle její ředitelky Dagmar Dluhošové je o všechny obrovský zájem. „Stát soukromým školám ale netleská. V Británii jsou nejlepší školy soukromé. I když my dosahujeme nejlepších výsledků, tak na jednání se státní správou mi bylo řečeno, že se musí potlačit elitářství,“ říká Dluhošová.

Jak zvládly soukromé školy distanční výuku během pandemie? „To období bylo těžké a bylo úplně jedno, jestli je to škola soukromá nebo státní. Bylo důležité, aby školy na situaci velmi rychle zareagovaly,“ vysvětluje Dluhošová. O tom, že se budou zavírat školy, se na jaře minulého roku dozvěděla z médií. „Přesně si pamatuji, že v tu dobu jsem cestovala vlakem do Prahy a na internetu jsem se dověděla, že od zítřka budou zavřené školy,“ vzpomíná Dluhošová, která byla ranním hostem Rádia Z. Ve studiu ji přivítala moderátorka Petra Květová Pšeničná.

Školy musely podle Dluhošové improvizovat po celé období pandemie. Informace z Ministerstva školství dostávaly až několik dní poté, co se objevily v médiích. Zahraniční školy, se kterými PORG spolupracuje, se s touto situací podle Dluhošové popasovaly lépe než ty české. „Zavedly systém, který byl propracovaný a promyšlený. Dělaly třeba i laboratorní práce a praktické věci, všechno bylo online,“ dodává Dluhošová. 

Podle Světové zdravotnické organizace zažil v minulém roce některou z forem zneužívání 1 ze 6 seniorů nebo seniorek. „Jedná se o čin, který se opakuje, je dlouhodobý a je proti integritě daného seniora. Eskaluje to a nemění se role mezi obětí a agresorem,“ vysvětluje František Horák z organizace ŽIVOT 90 a vedoucí linky důvěry Senior telefon.

ŽIVOT 90 se na své lince důvěry podle Horáka setkává nejčastěji s psychickým násilím. Objevuje se ale také fyzické násilí i zanedbávání péče. „To je případ, kdy si rodinný příslušník vezme do péče třeba maminku nebo tatínka, který se o sebe už nedokáže příliš postarat. Péče je někdy pro tohoto rodinného příslušníka nad jeho síly a přestane mamince nebo tatínkovi dodávat jídlo, pití, nebo se nestará o jeho osobní hygienu,“ říká Horák. Na začátku chtějí všichni svým rodičům pomoci, ne ale každý si správně vyhodnotí, jestli na to má dostatek času a sil. Lidé také často neví, kam se obrátit, a bývají v takových situacích bezradní. Proto začíná docházet v některých případech mezi nimi a jejich rodiči ke konfliktům a agresivitě. „V tuhle chvíli je nejlepší, když si to dotyčný uvědomí, aby zavolal někam, kde mu se situací poradí,“ dodává Horák, který byl ranním hostem Rádia Z.

Podle Horáka je někdy ale překážkou pocit lidí, že by se měli zvládnout o své rodiče postarat. Většina případů zanedbávání péče je důsledkem nezvládnutí situace, myslí si Horák. Objevují se ale i případy, kdy lidé „parazitují“ na svých rodičích, protože za péči o ně dostávají příspěvky, tyto peníze si ale nechávají pro sebe. Podle Horáka většina seniorů mlčí o tom, že jsou obětí domácího násilí ze strany svých dětí. Žalovat na své děti je pro ně velmi těžké. Moderátorka Petra Květová Pšeničná se ptala také na to, jak může okolí rozpoznat, že je někdo obětí domácího násilí. 

Vedle tradičních turistických tras existují také trasy pro vozíčkáře. Ty Klub českých turistů začal značit v roce 2009. Od té doby vzniklo 18 těchto tras o celkové délce okolo 120 km. Nejen o těchto trasách byla řeč v ranním vysílání Rádia Z. Pozvání do studia přijal zástupce generálního sekretáře Klubu Českých turistů Mojmír Nováček. „Máme tři kategorie obtížnosti. Značené jsou stejně jako sjezdovky – nejsnadnější jsou modré, středně obtížné jsou červené a nejtěžší je černá. Tu máme jednu,“ říká Nováček.

Tato černá trasa pro vozíčkáře se nachází ve Vizovicích. Vede po asfaltových cestách, je ale velmi strmá. „Samotný vozíčkář s mechanickým vozíčkem by to nezvládl,“ upozorňuje Nováček. Proto doporučuje, aby měl vozíčkář asistenta nebo nejlépe motorový vozík. Moderátor Martin Karlík se ptal na to, jak tyto turistické trasy pro vozíčkáře vznikají. Klub českých turistů při jejich výběru vychází z tipů, které dostává. Proto Nováček v rozhovoru vyzval také posluchače Rádia Z, aby se na Klub českých turistů obrátili, pokud by měli nějaké doporučení.

Zatím se nepovedlo naplnit prvotní myšlenku, aby v každém kraji byla jedna trasa pro vozíčkáře. V některých krajích jsou ale naopak i tři. Ta první byla v Brně. Značky turistických tras pro vozíčkáře lze poznat snadno, je v nich umístěno logo vozíčkáře. Pěších tras je v České republice přes 43 tisíc km. „Když si vezeme obvod Zeměkoule, který má 40 tisíc km, tak to už jsme na našich trasách Zeměkouli obešli celou,“ dodává Nováček.

Letní scéna Lucerna Music Baru se přesunula do areálu pražských ledáren Braník. Proč se organizátoři rozhodli přesunout z výstaviště v Holešovicích prozradil v ranním vysílání Rádia Z dramaturg a producent Jaromír Telenský. „Dostali jsme prostor k tomu, abychom si toto místo uzpůsobili podle svých představ. Areál si můžeme přizpůsobit koncertům, to byla velká výzva. Domluvili jsme se na dlouhodobém, několikaletém užívání,“ říká Telenský.

To obnášelo ale také velké investice. Mimo jiné bylo nutné zavést nové sítě, vyměnit trávník a zpevnit plochu. Při projektování areálu se zohlednilo také to, že bude nutné dodržovat protipandemická opatření. Telenský je za tyto prostory rád také z toho důvodu, že v Praze podobných míst pro open air koncerty mnoho není. Dodal, že jsou rádi, že lidé mají o kulturu a hudbu po zmírnění pandemické situace zájem. Přiznal ale, že při přípravách tohoto projektu panovaly obavy, jestli lidé budou po dlouhé pauze chtít chodit na koncerty.

Velký zájem o koncerty je podle Telenského také ze strany umělců. „Jsou vyhladovělí po zážitcích. Bylo zajímavé pozorovat první koncerty. Bylo vidět, jak si to muzikanti užívají, ale zároveň byli trošku nervózní, protože vypadli z pravidelného rytmu hraní,“ dodává Telenský. Do poloviny září zde proběhne ještě 40 koncertů. Moderátor Nikola Bojčev se ptal také na to, jak Lucerna Music Bar zvládl přestát období pandemie, kdy žádné koncerty pořádat nemohl. 

„Mám strašně ráda život. Ale je mi v zásadě jedno, co mi přinese, protože věřím tomu, že to bude tak, jak to má být a že budu šťastná,“ říká zpěvačka Kateřina Marie Tichá. Během pandemie si uvědomila, že nemůže být v životě závislá na vnější situaci. To by se pak prý mohlo stát, že bude půlku života nešťastná, protože nikdo neví, co přinese zítřek.

Tichá pochází z Vlašimi. „Mám ale pocit, že srdcem patřím na severní Moravu, odkud je celá moje kapela. Kluci si ze mě dělají srandu, že se čáp spletl, když mě nesl a že mě měl upustit někde nad Ostravou,“ vysvětluje zpěvačka. Na její řeči se prý podepíše, když se svou kapelou stráví delší čas.

Tichá byla ranním hostem Rádia Z. Ve studiu jí přivítal moderátor Martin Karlík. Ptal se mimo jiné na to, jestli ji neláká zpívat v zahraničí. „Češtinu mám tak ráda, a mám ráda i Čechy a lidi tady. Vlastně mě to neláká. Strašně fandím holkám, které mají ten drive a chtějí to udělat,“ dodává Tichá. Mít úspěch v zahraničí ale podle ní nejde, aniž by se tam člověk odstěhoval. A to je pro Tichou oběť, kterou nechce podstoupit.

Myslí Tichá na to, co by dělala, když by jí kariéra v showbyznysu nevyšla? „Nemám plán B. Prostě věřím tomu, že se to v životě vždycky nějak vyřeší, ať už budu dělat cokoliv. A zatím to tak vždycky dopadlo,“ říká zpěvačka a s úsměvem dodala, že je možné, že se odstěhuje třeba na Madagaskar, kde bude zkoumat ještěrky. 

Nadace Via uspořádala sbírku pro lidi na jižní Moravě postižené tornádem, ve které se dosud vybralo téměř 220 milionů korun. Vybraná částka překvapila i výkonného ředitele této nadace Zdeňka Mihalca. „Ještě před třemi týdny by nás ani ve snu nenapadlo, že je v Čechách během několika dnů možná vybrat takovou sumu,“ říká Mihalco.

Do sbírky nadace Via se zapojilo přes 150 tisíc lidí. Nejčastěji lidé darují 500 až 1000 korun. Sbírka poběží až dokonce července. Sbírek na pomoc jižní Moravě bylo ale mnohem více. Za obrovskou solidárností Čechů stojí podle Mihalca především to, že podobnou katastrofu Česko dosud nezažilo. Výrazný vliv mají také technologie, které sbírky výrazně usnadňují. „V dnešní době můžete darovat peníze na pár kliků. To je důležité pro tu prvotní emoci, protože lidé většinou darují v prvních 48 hodinách,“ dodává Mihalco, který byl ranním hostem Rádia Z. Ve studiu ho přivítala moderátorka Petra Květová Pšeničná.

Mihalco v rozhovoru také vysvětlil, že vzhledem k velkému počtu sbírek byla nutná koordinace mezi jednotlivými nadacemi. „Mohlo by se jednoduše stát, že nějaká rodina by dostala víc peněz, než potřebuje. A naopak jiná rodina, která není tak šikovná, by nedostala nic. Tomu jsme chtěli zabránit,“ vysvětluje výkonný ředitel. Vznikla proto společná databáze. Všechny postižené rodiny dostaly v první fázi 150 tisíc korun. V další fázi už jsou peníze rozdělovány podle individuálních potřeb. Trend dárcovství je v Česku podle Mihalca neobyčejně pozitivní. „Dárcovství roste výrazně rychleji než ekonomika. Souvisí to s tím, že společnost bohatne. Je za tím ale také kultivace společnosti i schopnost neziskovek říci si o dar a pracovat profesionálně,“ dodává Mihalco.

Páter Josef Toufar, který je znám v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem, se narodil 14. 7. 1902.Ve středu si proto připomene 119 let od jeho narození. „Číhošťský zázrak odstartoval další velkou vlnu pronásledování církve ze strany komunistické moci. Toufar měl být hlavní postavou jednoho z monstrprocesů podobně jako Milada Horáková,“ říká historik Jaroslav Šebek.

Otec Josefa Toufara měl rolnické hospodářství a hostinec, kde musel Josef už od dětství tvrdě pracovat. Nezbyl mu proto čas na studium. Na gymnázium nastoupil až ve 26 letech po smrti svého otce. „Od dětství si Toufar hrál na ministranta a na a faráře. Ale současně se mu líbila děvčata. Nebyl to tedy člověk, který myslí jen na to, že bude knězem,“ popisuje Šebek. Nakonec se Toufar knězem opravdu stal a věnoval se především výuce náboženství. Podle Šebka zastával Toufar moderní pastorační metody. „Chodil mezi lidi a dokázal oslovovat i ty, kteří do kostela nechodili,“ dodává historik, který byl ranním hostem Rádia Z. Ve studiu ho přivítal moderátor Martin Karlík.

Po roce 1945 působil Toufar ve farnosti Zahrádka, kde začal později vadit nastupující komunistické moci. Nakonec byl přesunut do obce Číhošť, kde se komunisté domnívali, že bude méně aktivní. Během Toufarova kázání 11. prosince 1949 se dodnes nevysvětleným způsobem rozpohyboval půlmetrový dřevěný křížek na oltáři. Potvrdilo to 19 svědků a rychle se rozšiřovala zpráva o tzv. číhošťském zázraku. Komunisté chtěli této události zneužít ke zdiskreditování katolické církve. Toufar byl 28. ledna 1950 unesen do Valdic a členové speciální instruktážní skupiny StB se snažili jej krutým mučením donutit ke lživému doznání, že pohyb křížku nějakým způsobem sám inscenoval. 25. února 1950 Toufar na následky mučení zemřel. 

"Mám profesionální deformaci. Když jedeme někam na dovolenou, tak první moje cesta vede na bazén, abych se podíval, zda kolegové dělají všechno, co mají," prozrazuje Pavel Košnar. Poté s nimi ale zamíří na pivo. Vyhláška doporučuje vypuštění bazénu jednou za rok. "Bazény jsou na 100 procent připravené a voda je naprosto nezávadná. Hlídá se to co 14 dní," uklidňuje veřejnost předseda Asociace bazénů a saun Košnar. "My jsme hromosvod těch vládních nařízení, lidé na děvčata na pokladnách bazénů křičí a často jim i sperostě nadávají," stěžuje si na vládní nařízení Košnar.

Práce plavčíka je velmi náročná na odpovědnost. Legislativa je u nás úsměvná, protože podle zákona  nemusí být na bazénu žádný plavčík. K dramatickým situacím však na českých bazénech prakticky nedochází. Za celý loňský rok utonuli na českých bazénech dva lidé. "Kvůli zákoníku práce potřebujeme na jeden padesátimetrový bazén čtyři plavčíky," uzavírá Pavel Košnar.