Ranní host

Techniky sebeobrany by podle instruktorky moderní sebeobrany Jasmíny Houdek měl umět úplně každý. „V každé budově je protipožární opatření. Není tam, protože by tam předtím už někdy hořelo. Je tam, protože by tam třeba hořet mohlo,“ říká Houdek. Stejně tak se každý z nás může dostat do situace, ve které půjde o zdraví nebo o život. Na takové situace je dobré být připraven předem.

O sebeobraně si v ranním vysílání Rádia Z s Jasmínou Houdek povídala moderátorka Petra Květová Pšeničná. Houdek si nemyslí, že by se tento problém týkal především žen. „Sebeobranu by měli umět všichni. Měl by to být základ, který se vyučuje na základní škole. Násilí tady je a nejsme tak naivní, abychom si mysleli, že skončí dnes nebo zítra,“ vysvětluje instruktorka. Na její kurzy chodí odhadem polovina lidí, kteří už za sebou mají nějakou negativní zkušenost. Druhá polovina se rozhodla naučit se sebeobraně z preventivních důvodů. Silnou motivací často bývá, když se lidé o některém případu násilí dozví z médií.

I Houdek k sebeobraně přivedla zkušenost, když musela sama čelit násilí. „Sebeobrana mi pomohla trauma vyřešit a postavit se mu čelem,“ říká instruktorka. Na kurzech Houdek učí své studentky také to, aby se nebály svěřit, pokud se stanou obětí sexuálního násilí. Ženy by si měly stát za tím, co říkají. Pokud to někdo znevažuje, měly by vyhledat pomoc někoho jiného. „Když se cokoliv stane, nemusíte mít žádný kurz sebeobrany na to, abyste tu situaci zvládli. Na prvním místě je mindset, to nastavení, že si věříte,“ dodává Houdek. 

Minulý týden vyšla kniha cestovatelky Lucie Kutrové s názvem 151 po evropských stezkách. „Je to celý jeden velký příběh mého života, který je o tom, jak mi hory, láska a bucket list změnily život. Nejsou to jenom traily. Je tom spoustu dalších velmi zajímavých informací,“ říká Kutrová.

Nejen o této knížce si Kutrová povídala v ranním vysílání Rádia Z s moderátorkou Petrou Květovou Pšeničnou. „Jsem z ní úplně nadšená. Tentokrát je to knížka o kratších evropských trailech, protože ta první byla o cestě dlouhé 4300 km. Normálním lidem, kteří zas tolik nechodí, jsem chtěla ukázat, že i tady po Evropě máme krásné krátké traily,“ vysvětluje cestovatelka. V knize píše mimo jiné o svatojakubské pouti, o Tour du Mont Blanc, přechodu přes Nízké Tatry nebo cestách po Rakousku a Slovinsku.

Kutrová se v minulosti vydala na Pacific Crest Trail, který vede z Mexika do Kanady a je podle mnohých nejnáročnější pěší trasou na světě. Trasu dlouhou přes 4200 km absolvovala sama. „Lidi říkají, že jsem asi blázen. Je to ale můj život. Já zase říkám, že jsou lidi blázni, když zvládají žit tady v těch městech. V přírodě se cítím mnohem bezpečněji než kdekoliv jinde,“ dodává cestovatelka. Přesto přiznává, že jí během cest šlo několikrát o život. Tyto zážitky bere ale především jako ponaučení. O cestě po americkém pobřeží vydala v roce 2018 knížku s názvem 151 dní Pacifickou hřebenovkou – Dobrodružství Holky s bucket listem. Na cestách Kutrovou doprovází její pes, o kterém sama hovoří jako o svém životním parťákovi. 

Soutěž Podcast roku v kategorii objev roku vyhrál podcast Přepište dějiny. Jeho tvůrci jsou Michal Stehlík a Martin Groman. Jak už název napovídá, tento podcast se zabývá historií. Autoři ale často srovnávají se současností.

„Ve veřejném prostoru běhá tolik historických paralel a historických argumentací. Často je to až za míru, která skutečné dějiny popírá. Řekli jsme si: pojďme si z toho dělat legraci. S humorem nejdál dojdeme,“ říká Groman, který byl ranním hostem Rádia Z. Největší ohlasy získal tento podcast na díl, který se zabýval dějinami ve filmu. Groman prozradil, že příští díl jejich pořadu bude mít název covid a komunismus. Přiznal, že počítá s tím, že toto téma vzbudí hodně emocí. „To je v pořádku, to také chceme,“ vysvětluje Groman.

Moderátor Martin Karlík se ptal také na to, jak se Groman se svým kolegou na podcasty připravují. „Je to improvizace s nějakým zázemím. Každý máme v sobě něco nastudováno, léta letoucí o tom píšeme. Ale to, co se odehrává před mikrofonem, je čistá improvizace. Řekneme si pouze téma,“ vysvětluje autor podcastu. Groman je kromě tvůrce podcastu také vysokoškolským pedagogem. Jeden z jeho seminářů se zabývá polemikou v českém tisku. „Po studentech žádné naučené věci nechceme. Polemika není o učení. Je to o tom, aby si studenti přečetli texty. Chceme, aby pochopili kontext doby, ve které texty vznikly,“ dodává Groman.

Katedrála svatého Bartoloměje v Plzni je po rekonstrukci znovu přístupná veřejnosti. Opravy měl na starost architekt Jan Soukup. „Jsem spokojený, je to vyvrcholení mé činnosti. Katedrála se opravdu povedla. Vše se rozzářilo a veškeré sochy i vybavení jako by pokročily krok dopředu. Jsem šťastný, že se to povedlo,“ říká architekt, který byl ranním hostem Rádia Z.

Soukup vysvětlil, co taková rekonstrukce obnáší. Nejprve je nutné sehnat finanční prostředky, protože je velmi nákladná. Plzeňská katedrála získala na rekonstrukci peníze z evropského fondu. „V druhém kroku se musí udělat projekt a restauratérské záměry, to zabere hodně času. Během toho se člověk učí znát katedrálu a její jednotlivá díla,“ vysvětluje Soukup, kterého ve studiu přivítal moderátor Nikola Bojčev. Poté trvalo ještě dva roky, než proběhly všechny úřední náležitosti. Samotná rekonstrukce si vyžádala tři roky práce.

Při rozebrání podlahy pracovníci objevili renesanční malby. Soukup přiznal, že takové překvapení nečekali, protože katedrála prošla v nedávné době několika dalšími rekonstrukcemi. „Další překvapení bylo, když jsme se dostali nahoru na klenby, které jsou skoro 25 metrů vysoko. Zjistili jsme, že jsou rozstřílené. To zespodu nebylo vidět, i když jsme se koukali dalekohledem,“ dodává architekt. Nikdo z historiků prý přitom nevěděl, kdy k tomu mohlo dojít. Plzeňská katedrála je podle Soukupa zajímavá tím, že stojí na náměstí. Původně šlo totiž o farní kostel, které se ve středověku na náměstí nestavěly. Její věž je vysoká 102 metry, což z ní dělá nejvyšší věž v České republice. 

Etnoložka Alena Lochmannová se věnuje výzkumu života lidí ve vězení, ve kterém se zaměřila na tetování odsouzených ve výkonu trestu. „Tetování do jisté míry pořád stigmatizuje. Pro různé skupiny je specifická symbolika i umístění. Pokud do toho proniknete, může vám to hodně naznačit o hierarchii a pozici odsouzeného,“ říká etnoložka, která byla ranním hostem Rádia Z.

Lochmannová nejprve vystudovala ekonomii. Poté se jí do rukou dostala kniha Martina Rychlíka, která ji inspirovala a začala si klást otázku, proč je tetování tolik spojené s vězením. „Tetování mě fascinuje celý můj život, sama mám rozsáhlé tetování. Už jako dítě jsem se po nich dívala,“ vysvětluje etnoložka. Tetovat druhou osobu ve vězení je ze zákona zakázané, stejně jako držet pomůcky pro tetování a nechat se tetovat. „Vězni se většinou sejdou v nějaké místnosti a vyrobí si strojek ze lžíce, z motůrku holicího strojku, táhla na propisku a jehel na šití. Někdy to jsou špendlíky z nástěnky nebo napínáčky, používají se technické barvy nebo barvy z propisky,“ říká Lochmannová. Popsala také slang, kterým se vězni mezi sebou dorozumívají, aby své úmysly před dozorci utajili.

Moderátorka Petra Květová Pšeničná se Lochmannové ptala také na to, jak probíhal její výzkum. Nejprve bylo důležité přesvědčit některého z ředitelů věznice o tom, že tento výzkum má velký význam. Při jeho realizaci Lochmanová úzce spolupracovala s psychologem nebo speciálním pedagogem dané věznice. „Odsouzení jsou si sice statusově rovní, ale když to řeknu po orwellovsku, tak někteří jsou si rovnější. Hledala jsem vězně, kteří mají neformálně vyšší status,“ dodává etnoložka. 

Omezení provozu pražské zoo se stále týkají pavilonů, venkovní prostory už jsou ale zcela otevřené. „Stoprocentně věřím tomu, že lidé některým zvířatům chyběli, typicky gorilám. Stejně jako návštěvníci sledují zvířata, tak zvířata sledují návštěvníky,“ říká ředitel Zoo Praha Miroslav Bobek, který byl ranním hostem Rádia Z.

Pro mnohá zvířata byla podle Bobka nepřítomnost lidí během pandemie nepříjemnou změnou. A to včetně plazů, kteří byli nesví z toho, když odpadla kulisa lidských návštěvníků. Zaměstnanci zoo proto museli pro zvířata vymýšlet jinou zábavu. Došlo prý i na hudbu. „Můj nejhorší okamžik v zoo byl v roce 2013, kdy byla zaplavena spodní část a já jsem po evakuaci viděl tu spoušť. Pocity zmaru a deprese z toho, když jsem letos na jaře chodil sám po zoo, tak ty to ale dostihují. Bylo to nesmírně smutné. Prázdná zoo je nonsens,“ vzpomíná Bobek, kterého ve studiu přivítala moderátorka Petra Květová Pšeničná.

Pražská zoo ale během doby, kdy byla nuceně zavřená, nezahálela a vydala publikaci Ztichlá zoo: Co jste kvůli pandemii neviděli. Bobek a jeho kolegové přidávali během pandemie na sociální sítě fotografie z prázdné zoo. Odezva lidí byla pozitivní, a proto si Bobek řekl, že by byla škoda, kdyby tyto fotografie byly k vidění pouze na internetu. Fotografie, které jsou v knize doplněné texty, dokumentují období od března 2020 do března 2021. V současné době už neplatí žádná omezení, pokud jde o počet návštěvníků. „Návštěvnost ale není taková, jak jsme byli zvyklí. Chodí přibližně o třetinu méně lidí než před pandemií,“ dodává ředitel. Přičítá to především absenci zahraničních turistů. 

Rudolf Mende je zakladatelem firmy Bylineo, která vyrábí českou přírodní kosmetiku. A to výhradně ručně. „Abyste byli výjimeční, tak musíte dělat ručně a musíte dělat jenom z přírodních surovin. A u nás přírodní znamená prakticky jedlé. To znamená velký důraz na kvalitu všeho – obalů i surovin,“ říká Mende, který byl ranním hostem Rádia Z.

Moderátorka Petra Květová Pšeničná se svého hosta ptala, jak se k své profesi dostal. Na začátku všeho byl příběh s krémem, který měl sloužit na podporu hojení bércových vředů. „Já, protože jsem velký logik, tak jsem si tímhle krémem začal mazat obličej. Když to léči poškozenou tkáň, řekl jsem si, co to asi udělá s tou zdravou,“ vysvětluje Mende. Okolí ho od toho odrazovalo. Za tři měsíce se ale začaly dít změny a najednou tento krém chtěli všichni. Mende je rozhodnutý od kvality neustupovat, a to i přesto, že Bylineo nebude schopné uspokojit veškerou poptávku.

„Vždycky zůstaneme přírodní a domácí v tom pravém slova smyslu. Kvalita a kvantita se rozchází. Je to jako nůžky,“ říká Mende. V rozhovoru také prozradil, že do místnosti, kde se krémy plní do krabičky, nesmí nikdo, kdo má špatnou náladu. „I pákou na plničce předáváte energii. Ten, kdo si to koupí, nechce zápornou energii,“ dodává Mende.

„Covidu nelze nevěřit. Je to regulérní onemocnění, na které umírá spoustu lidí,“ říká adiktolog, psychiatr, politik a bývalý primátor Prahy Pavel Bém. Větší problémy, než samotné onemocnění ale podle něj způsobilo to, co následovalo. „Ten sociální konstruktivismus a inženýrství, které pokračuje a které se jmenuje ochrana veřejného a individuálního zdraví,“ dodává Bém, který byl ranním hostem Rádia Z.

Podle bývalého primátora dá budoucnost s velkou pravděpodobností hraničící s jistotou kritikům za pravdu v tom, že se v mnoha pohledech postupuje iracionálně a v rozporu s vědecky ověřitelnými fakty. Bém říká, že se málo hovoří o počtu lidí, kteří koronavirus prodělali. Ti totiž mají z počátku protilátkovou, posléze buněčnou imunitu, která je stejně nebo dokonce více účinná než ta, která vzniká po očkování, tvrdí Bém. „Základní vakcinologické pravidlo říká, že prodělání infekce poskytuje lepší imunitu než očkování. Má to svoji logiku. Když oslabím nějaký virus a pak ho naočkuju do organismu, tak imunitní odpověď je samozřejmě nižší, než když mnou projde infekce se vším všudy,“ vysvětluje Bém.

Evropa je proto podle něj daleko více chráněná, než jak tvrdí Světová zdravotnická organizace. „Teď naštěstí můžeme trošičku vydechnout, protože přišlo léto a krásné počasí, a konečně se dostáváme do aspoň trochu normálního sociálního života. Děsím se toho, že na podzim přijde nějaký chytrák a bude nás děsit tím, co nás zase čeká,“ dodává bývalý primátor. Moderátorka Petra Květová Pšeničná se svého hosta ptala také na jeho postoj k očkování. Bém řekl, že je rozhodně zastáncem očkování ohrožených skupin. Očkovat ty, kteří onemocnění prodělali, je podle Béma ale nesmysl. 

Pandemická situace v Česku se zlepšuje, kultura se ale vzpamatovává velmi pomalu. Ranním hostem Rádia Z byl ředitel Hudebního divadla Karlín. „Nemáme jasno v tom, co nás čeká v nejbližší době. Děláme ale maximum, abychom z této situace vykličkovali. Troufám si tvrdit, že aspoň malinko se mi to daří,“ říká Kulhánek.

V rozhovoru přiznal, že v říjnu loňského roku tušil, že hrají na dlouhou dobu naposledy. „Věděl jsem, že je otázka času, jestli nás zastaví nedostatek účinkujících, kteří budou buď nemocní nebo v karanténě, nebo nás zastaví hygienici,“ vysvětluje ředitel divadla. Vánoční představení ani divadelního silvestra proto ani nepřipravoval. A začal rovnou plánovat letní scénu. Tu bude mít Hudební divadlo Karlín v Letňanech, kde během července a srpna, pokud se pandemická situace nezhorší, odehraje řadu představení.

Vstupenky se ale zatím příliš neprodávají. „O záchraně zatím nemůže být řeč, ale v dohledu máme zatím aspoň plavací kruh, tak snad k němu doplaveme,“ dodává Kulhánek. Obává se ale toho, že letos na podzim se situace znovu zhorší. Nevidí prý žádný důvod, proč by tomu mělo být jinak než v loňském roce. Kulhánek je také producentem. Moderátor Nikola Bojčev se Kulhánka ptal i na tuto roli. Čeští diváci jsou podle něj hodně specifičtí. „Český muzikálový divák je celosvětová anomálie. Tak pregnantní vyžadování hvězd, to nikde jinde ve světě nemá obdoby,“ vysvětluje Kulhánek. 

Není mnoho plastických chirurgů, kteří v 70 letech stále provádějí mikrochirurgické operace. Jedním z nich je Svatopluk Svoboda z kliniky plastické chirurgie Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. „Pořád mě to ještě baví a kolegové říkají, že mi to zatím ještě jde, tak proč ne,“ říká Svoboda, který byl ranním hostem Rádia Z.

Svoboda v rozhovoru popsal, jak taková operace probíhá. Provádí se pod mikroskopem s využitím velmi jemných šicích materiálů. Například cévy palce mají průměr okolo jednoho milimetru, které je nutné sešít tak, aby nimi mohla volně proudit krev. Takové operace trvají mnoho hodin. Lékaři se přitom u takových výkonů nestřídají, celou operaci musí provést jeden operatér. „Baví mě to, protože to má velký smysl. Když si někdo na cirkulárce uřízne ruku v zápěstí, dokážeme ji přišít. Za pár týdnů vám při odchodu z nemocnice potřese tou rukou, kterou jsme mu přišili. Je to nádherný pocit,“ popisuje lékař.

Sám na cirkulárce občas pracuje. Přiznal ale, že má strach, proto si prý předem vždy zjistí, kdo z lékařů má zrovna službu na klinice. Moderátorka Petra Květová Pšeničná se svého hosta ptala na to, jak se udržuje v kondici, aby zvládl tak náročné operace. „Dělám všechny běžné práce. Orgán, který se nepoužívá, zakrňuje a posléze odpadá, to platí i o rukou,“ říká Svoboda. Prozradil, že jeho nejoblíbenější operací je plastika prsou. „Je to nádherná operace, která přináší krásné výsledky. Je to veliká radost, když pacientka odchází šťastná a spokojená,“ dodává lékař.