Zdá se, že jsem se po letech šťastně zamilovala! Je to vážné a přiznám, že i docela romantické. Oťukávali jsme se už v zimě, ale ten pravý zásah přímo do srdce se dostavil teprve na začátku léta. Podlehnout nebylo zase tak těžké. Lužické hory vás svou krásou a jedinečností zkrátka okouzlí velmi snadno!

Ležel na pultu rybárny v městečku Komiža, na ostrově Vis. Ohromný zubatec, Dentex dentex, za 290 kun. Zákazníci, kteří si odtud odnášeli drobnější a mnohem levnější ryby, na něj hleděli po očku a s uctivým úsměvem, nicméně bez žádosti. Uznale mrkali na prodavače, který byl přítomností veliké a vzácné ryby ve svém krámku jakoby pozdvihnut, ozářen slávou, která se na něj lila.

Dny letního volna jsem strávil na cestách, ve snaze stihnout toho v krátkém čase co nejvíc. Měl jsem s sebou příznačně jednu z bizarních knih evropské literatury, Goethova Viléma Meistera léta tovaryšská, od jejichž prvního vydání letos uplynulo 200 let. Příznačné říkám proto, jelikož hlavní hrdina, člen jistého tajného spolku, na sebe dobrovolně bere podmínku, že nesmí na žádném místě pobýt déle než tři dny.

Pro každého, kdo propadl kouzlu hor, představují záchytné body, někdy příjemné, jindy přímo nepostradatelné. Postavené v obtížně přístupném terénu, zásobované někdy i jen pěšky nebo vrtulníkem, nabízejí zázemí a střechu nad hlavou a spoustu jinde nedostupných zážitků i zkušeností. Horské chaty.

Setkal jsem se s ním v neděli večer po mši u Salvátora. Stál tam přede mnou vysoký štíhlý sportovně rostlý muž s velikýma silnýma rukama, na sobě modré džíny a džízku. Bílé pečlivě učesané vlasy rámovaly neustále usměvavou tvář. Kamarád mě poprosil, abych tohohle svérázného františkána, prý kaplana newyorských hasičů, provedl naším barokem.

Máma volá.Včera jsem mámě nevolal.Nežli hovor přijmu, deset vteřin zírám na rozsvícené a drnčící slovo „máma“ a myslím si, že začátek hovoru bude vostrej, protože včera jsem mámě nevolal. Nebyla včera doprčic neděle? Nebyla. Dobře.

Kudy jít do hudby? Prosím tudy a pak dál. Aby za to stál dlouhý výlet. Praha by se měla podílet na vzniku Vltavské filharmonie. Aby se do ní vešlo celé těleso harmonie, disharmonie i komunitní centrum. Takový kulturní dům celého národa, veřejné hudební vřídlo.

Přes léto jsem navštívil několik klášterů. V jednom z nich, ve Vyšším Brodě, průvodkyně během prohlídky zazpívala píseň Hildegardy von Bingen, a já ji od té doby hledám. Myslím tu píseň, ne průvodkyni, i když je pravda – napadá mě teď –, že kdybych našel průvodkyni, našel bych i píseň. A píseň by se pak stala mou průvodkyní…

Jedu z Prahy na oslavu 60. výročí založení profesionálního českého divadla v Chebu a myslím na dojem, jaký ve mně zanechalo město, když jsem se tam byla v roce 1987 představit. Ten dojem nebyl vůbec provinční. Bydleli jsme tehdy v Plzni na sídlišti a mně se zdálo, že s námi nikdo byt v Plzni za Cheb nevymění, protože kdo by chtěl bydlet v tak nezajímavém městě, jako je Plzeň, místo v krásném, tajemném historickém Chebu?

Můj milý muži, opravdu jsem nikdy nechtěla být produkční. To slovo má v sobě v češtině něco velice otravného. Ještě tak producent, to má jakousi váhu (zřejmě kvůli tomu centu uvnitř), ale v literární branži je producent spíš nakladatel. Což jsem taky, ale o tomhle vznešeném povolání tady teď není řeč, ten přídomek si z nás dvou ostatně zasloužíš spíš ty.