Židovské hřbitovy nás lákají svou tajemností, nesrozumitelnými nápisy, zřetelně jinou tradicí pohřbívání. Byly součástí každé židovské komunity, každé židovské obce. Úcta k mrtvým je v judaismu tradiční, prastará a věřící Židé ji nikdy neopustili. Také všechny zvyklosti jsou prastaré, daleko starší než ty evropské. Židovské tradice, nejen pohřební, jsou pevně svázány až se starověkem, jen to je úctyhodné.

Prodírali jsme se už téměř podzimním lesem, mokrým po dešti, po pás zarostlým hustým ostružiním. Brzy bylo jasné, že to tudy nepůjde, zkusili jsme to tedy po okraji lesa, který téměř okamžitě přecházel v kukuřičné pole. Rozmoklá mazlavá hlína, všemožné trnité šlahouny, křoví a výmoly. Po několika stech metrech jsme konečně narazili na omšelou zeď a v ní vyvrácenou branku.

Všimla jsem si toho až poměrně pozdě. Jaro bylo chladné a okno se zvečera neotevíralo. Upozornilo mě až hlasité tleskání křídly před soumrakem. Jasan na našem dvorku si letos za své nocoviště zvolil párek holubů hřivnáčů, největších evropských holubů, kteří se v posledních letech z lesů a polí nastěhovali do měst.

Už zas se říká, a možná jsme s tím nikdy nepřestali, že je Haškův Švejk karikaturou české malosti. Nedávno jsem to slyšel od lékařského etika, kterého si z mnoha důvodů vážím. „Je u nás tradice, a to není jen těch čtyřicet let komunismu, „zvažuje etik, „všechny národy mají svého archetypálního vojáka. Skotové Williama Wallace, Statečné srdce, které bojuje.

Co si budeme povídat, pedagogické rady nejsou nejzábavnějším programem, jaký si člověk dokáže představit. Ale nedávno jsem na jedné takové byl svědkem zvláštního okamžiku. Děkan divadelní fakulty JAMU pustil z Youtube vystoupení absolventky školy, režisérky Janky Ryšánek Schmiedtové. Hovořila o své zkušenosti s konkrétním atelierem, v němž studovala.

Podle toho, jaký nastal v určité historické epoše vědeckotechnický pokrok, co vyjadřuje její politika a filozofie, podle toho se v literatuře a v divadle mění pozadí konkrétních dějů. Tak máme v některých dílech svět jako bojiště a v jiných jako vesnici, v jednom období převládá obraz světa jako města a v jiném jako stroje, známe svět jako úřad, dům, bordel, divadlo, kasárna i jako obchodní dům nebo blázinec. Příklady si laskavý posluchač dosadí sám, je to zábavná hra.

Dětská hřiště, prolézačky, pískoviště, klouzačky, měkké technické koberce, houpací pejsci, dřevěné hrady, šprušle, všechny tyhle napodobeniny, které mají dítěti nahradit lezení po stromech, přeskakování potoků, hrabání v hlíně, prodírání křovím a vůbec přírodu ve městě, jsou odjakživa moje černá můra. Ani jako dítě jsem je nevyhledávala.

Bylo to při prohlídce nejstaršího lyonského kostela z 5. století, respektive základů, které z něj zbyly. Archeolog, který nás prováděl, nadnesl zajímavou otázku: Jak to, že se v Lyonu našlo tak málo předmětů z doby římského impéria, když přitom kamkoli se člověk podívá, jsou zbytky osídlení? Kam zmizely všechny ty věci?

Někdo na cestách nejraději obdivuje památky, někdo se rád válí na pláži, někdo má pocit, že zemi nepoznal, dokud neochutnal všechna její národní jídla. Já na cestách chodím ráda do botanických zahrad. A čím jsou starší, tím lepší. Přijde mi, že zahrady jsou jakési tajné dveře, jimiž se dá otevřít duch místa, genius loci.

Možná by se dnes víc slušelo mluvit o politice. O daních a schodcích, odvolaných radních a křiklavých billboardech a hospitalizovaných činitelích. Jenže je tady téma, které se na rozdíl od voleb neopakuje jednou za čtyři roky, ale každoročně, navzdory režimům a volebním systémům. A už tím pro život společnosti zcela určující, na praktické rovině rozhodně. Houby.