Vidět originály obrazů Francisca Goyi je jako dostat ránu pěstí. Ránu, které rádi znova a znova nastavíte tvář. Goya je totiž jedinečný malíř mnoha provokativních poloh.

Kdybyste mě hledali, bydlím na pražské náplavce. Vždycky níž, než nábřeží, a vždycky připravený být zaplaven. Nejdřív jsem byl jen mezerou v pobřežní zídce, později klenutým průchodem v nábřežní zdi, potom čapadlem chytajícím připlavené vory a místem pro prknaře, rovnaře a drvoštěpy.

Bylo mi asi třináct, když mě tam poprvé zavedli. Už si ani nepamatuju, jestli bylo léto, nebo zima. Zbyl jen pocit okouzlení, jako bych vystoupila ze všední skutečnosti a najednou se ocitla v jiném čase. Na málokteré místo, jež jsem od té doby viděla, tak přiléhavě sedí otřepaný přívlastek „romantické“.

Lomec na jihu Čech není jen malý kostelík s přilehlým klášterem v bývalém loveckém zámečku rodiny Buquoyů. Barokní centrála totiž proměňuje celé zarostlé návrší v jeden velký lesní chrám.

Málokterý kostel má tak dominující polohu jako Chvojen. Ovládá celé Benešovsko a jeho výraznou věž bychom si klidně mohli splést s hradem. Ten poblíž stojí také, méně viditelný, je to před zraky návštěvníků spíše ukryté Konopiště.

Před nedávnem mi jeden kamarád poslal svůj překlad rozhovoru s francouzskou filozofkou a psychoanalytičkou Cynthiou Fleury. Mluví v něm o svých obavách z toho, že vstupujeme do éry popudlivosti. Charakterizuje ji skrze nebývalou míru ukřivděnosti, rozhořčení, zatrpklosti a pocitu, že jsme obětí nespravedlnosti.

Narazil jsem na zajímavý příběh. Už pár dní na něj pořád myslím. Je tak trochu o reklamě, ale ve skutečnosti o něčem úplně jiném. Musím předeslat, že reklama mě vždycky zajímala. Ani ne kvůli pokušení, co bych si mohl kde ještě koupit, spíš mě přitahuje onen žánr jednoduchých sloganů, které se člověku zapíšou do paměti nebo dokonce do jeho podvědomí.

Dnes ráno jsem ženě slíbil, že odpoledne s sebou vezmu psa. Už když jsem to říkal, věděl jsem, že se mi nebude chtít vzít odpoledne psa na procházku. Nikdy se mi nechce chodit ven se psem. Ale dnes ráno bylo odpoledne ještě příliš daleko a žena se navíc chystala k odjezdu – a tak jsem to slíbil lehce a do odpovědi pohotově vecpal i údiv nad tím, jak si žena vůbec může myslet, že bych šel odpoledne na procházku a psa nechal doma.

Jsou věci, které po druhých dělat nechcete. Já si třeba vybavuji, jak mně jako dítěti vadilo, když se u prarodičů šetřilo teplou vodou a všichni se po sobě postupně koupali v jedné napuštěné vaně.

Jeden z nejlakoničtějších i nejkanoničtějších veršů Williama Shakespeara praví, že „zralost je vše.“ Mám zralost raději než dospělost, protože ta může být dost neútěšným stavem bytí, může být šedivá a placatá.