Stál v rozlehlé podkrovní místnosti, kde jsme už po několikáté u Lízy při putování za Podlipnickými kostely přespávali.

Krásný hrad Zvíkov se stal průchozím hradem. Množství návštěvníků zaparkuje, vydá se původní cestou na úzkou šíji, na níž kdysi královské sídlo stojí, přejde most a sestoupí dolů k přístavišti lodí, které je zavezou na Orlík. Do samotného hradu vstoupí jen málokdo.

Můj dětský věk v západních Čechách byl geometricky vymezen třemi horami: Vlčí horou, Přimdou a Dylení. Nebyly to jediné hory na obzoru, ale pro mě jenom tyhle tři měly jména.

Jsou takové momenty v životě, které ne že se vryjí do paměti, což evokuje něco násilného a trýznivého, ale spíše prostoupí člověka natolik, že stopa, kterou zanechají, má ještě úplně jinou kvalitu.

Stála u velkého severního okna s očima zabořenýma do protějšího svahu. Jednou rukou si hladila velké břicho a druhou se opírala o stůl.

Sedm let jsem si svou zahradu představovala ve snu. A zahradničila po skypu, když mi můj muž ukazoval záhony a potřeboval vědět, co vyplít a co ne.

Slovo móda nemá příliš dobrý zvuk, znamená něco odvozeného a málo originálního, ale trend otužování se mi zamlouvá. Předně proto, že ve slově otužilec slyším sokolské „tužme se“! Uznávám, že hromadné výzvy k zocelení jsou věcí minulosti, čpí potem jak žíněnky na parketách.

Nevím dobře, jak bych vám to vysvětlil, ale v noci na dnešek jsem nespal doma. Nejspíš vám to nevysvětlím. Nebo jo, ale jindy. Vlastně bych rád! Vždyť „ranní úvaha“ je pro přiznání ten nejvhodnější slohový útvar.

V Americe se staří lidé stěhují na penzi na Floridu nebo do New Mexika, ve Francii na Azurové pobřeží.

Vlak z Mariánských Lázní je překvapivě plný; nekoupila jsem si místenku, protože jsem to nečekala. Zdá se, že se už uvolnila možnost lázeňských pobytů, velká část cestujících jsou ženy s velkými kufry. Když jsem jela sem, jeden mladý muž mě za Prahou požádal, zda bych si nesedla na místo pro tělesně hendikepované, že mě z něj průvodčí nezvedne, zatímco jeho určitě ano.