Už je tomu jedenáct let, ale pamatuji si to, jako by se to stalo včera. Šla jsem širokou ponurou chodbou, do níž se skrz okna jako pražce pokládalo slunce.

„Tu kníže vzplanuv strašným hněvem a vyskočil na zpuchřelý kmen, jenž tam v lese právě ležel, a vytasiv meč, zvolal: Lenochové a líných otců synové!

Občas je dobré vydat se za přeludem. Každý, kdo jede vlakem z Prahy do Lysé nad Labem, nebo opačně, zahlédne u trati na necelou vteřinu podivné zjevení.

Globálním knižním trhem v posledních několika letech hýbou dvě série. Alespoň co se umělecké literatury týče.

Před pár lety jsem přešel na elektronický kalendář. Pokrok nelze zastavit, ačkoli jsem dlouho vzdoroval a přepisoval adresy, telefonní čísla a důležité údaje, platné i napřesrok.

Je tomu jedenatřicet let, co jsem publikoval v časopise Scéna esej s názvem „Justa točit tak...“, který vycházel z čerstvých zkušenosti s cenzurou v tehdejší televizi.

Dorazil jsem autobusem rozlámaný a rozespalý, tehdy, zkraje 90. let, ještě nebyly k mání letenky ve slevě.

Česká mše vánoční Jakuba Jana Ryby je zázračným prodloužením života nešťastného kantora, který skončil zoufalým činem 8. dubna 1815 ve Voltuši pod horou Třemšín v Brdech.

Nebyl jsem včera ráno v Chuchli, ačkoli jsem tam být měl.

V době, kdy v nás někteří naši nejvyšší představitelé budí úžas i stud svou prvoplánovou mstivostí, chci vyprávět o  jednom obdivuhodném způsobu  vyrovnání účtu nesrovnatelně vyššího než ty, jež jsou obsahem současných žabomyších sporů.