V naší potemnělé době lze snadno propadnout pocitu bezmoci. Od domnělého konce dějin, který měl být ozářen neoliberálním sluncem, jsme se posunuli směrem k radikálnější hranici – ke konci světa, jak jej známe.

Vyrážíme na rande: tak říkáme našim cíleným obchůzkám a objížďkám. Musíme se vydat z centra na periferii, nakoupit jídlo na deset dní, něco praktického zařídit, za něčím neodkladným dojet. Děti i psa pod tou praktickou záminkou necháváme na dvě tři hodiny doma.

Možná dozrál čas na to, abych vám popsala jedno z mých oblíbených lyonských zákoutí. Nachází se v ulici Catelin, jež vybíhá pod pravým úhlem z ulice St Helene a končí na křižovatce s ulicí Jarrente. Tu uličku jsem vlastně objevila až tehdy, když jsme si pořídili psa.

Chystali jsme se s kamarádem do Benátek. Nakonec z toho z různých důvodů sešlo. Chtěl jsem zůstat stylový a z bujné radosti, že si nezablokuji záda v autě prodírajícím se Rakouskem nebo se mi nespustí alergická rýma, sotva nastoupím do letadla, vymyslel jsem místo toho výlet na Hanou se zastavením v Benátkách moravských, Litovli.

Praha 3. března 1824. O půlnoci skončil karneval. „Celkový obraz našeho města nabývá od tohoto okamžiku jiné podoby. Na rozdíl od uplynulých nocí se Prahy zmocňuje nápadné ticho. Taneční slavnosti v soukromých domech ustaly. Na rozích a pilířích ulic se již neobjevují plakáty, které zvou na bál. Jejich místo zaujaly reklamy knihkupců, které velkými literami strhují pozornost na zbožné tituly.

Ubírala se směrem k nám drobnými, ale rozhodnými kroky, mával jsem na ni už zdálky, přestože fotky, podle kterých jsem ji poznal, byly staré bezmála čtyřicet let. Tehdy se Li Ang tady, na rodném Tchaj-wanu, stala senzací i skandálem. Pro jedny nesnesitelná feministka, pro druhé fenomenální literární talent.

Mám nové nůžky, ty zahradnické. To je vám krása! Není to nástroj ledajaký, je na dlouhé vysouvací tyči, abych dosáhla i tam, kam jsem to jinak zvládala jen ze stupátka. Žádný ptačí zob, žádná svída, žádný jabloňový výhonek si teď přede mnou nemůže být jistý. Lidská vynalézavost zase jednou překonala hmotu.

Mezi nejvýznamnější procesy, které změnily tvář poválečné Evropy, byl přísun levné pracovní síly z balkánských zemí a Turecka. Těch změn vrytých do tváře – nebo spíše těla – kontinentu je řada, ale jedna čára života byla, zejména v 60. a 70. letech, obzvláště dlouhá a místy bolestivá: evropská silniční trasa číslo 5, obecně známá jako Gastarbeiterroute, vedoucí zhruba z Mnichova do Istanbulu a Soluně.

Když loni v těsně nedožitých devadesáti letech zemřel romanopisec Cormac McCarthy, považovaný za jednoho z největších současných amerických spisovatelů, zůstala jeho příznivcům alespoň útěcha v očekávání jeho posledních dvou knih, románového diptychu Pasažér a Stella Maris.

Nedávno jsem slyšel v Ranní úvaze o blahodárnosti „magie pauzy“. Ano, též sdílím zázrak zastavení uprostřed stále hektičtější doby, jež vymknuta z kloubů šílí, jak praví princ dánský v momentálně snad nejhranějším titulu českých jevišť.