Nevím, zda to přišlo s mými přibývajícími léty, nebo se na mě jen mnohem intenzivněji podepisuje jarní únava, ale poslední dobou stále něco zapomínám. Dřív jsem si třeba nikdy nepotřebovala psát nákupní seznamy. Bez nich teď ale v obchodech často dlouze bloudím mezi regály a přemítám nad tím, co že to zrovna potřebuji vložit do košíku. O zapomínání ale dnešní úvaha tak zcela nebude. I když kdo ví!

Tuto úvahu bych měl psát v čase, kdy se vysílá, tedy ráno. Protože ráno člověka napadají ty nejlepší, ne-li jediné myšlenky dne. „Rána bych zrušil,“ zpíval ale kdysi v lepších svých dobách můj milovaný básník s kytarou. Říkal jsem si už tehdy, Jaromíre, rána bych nerušil, rána bych naopak zavedl. Rána i přes den, ranní hodinku v každodenní činnosti. Rána i během večera.

Co se stalo kdysi dávno ve Stadicích, ví každý, kdo chodil do základní školy. Stadice vstoupily do národního mýtu jako místo, odkud přišel první český kníže Přemysl. Zní to jako skutečně lidové vyprávění, ale určitě se v něm skrývá víc než pověst o dosazení stadického sedláka na pražský knížecí stolec. Kosmas vše popisuje tak plasticky, jako by u toho byl.

Kostel sv. Kateřiny ve slovenské Handlové jsem navštívil letos v březnu už podruhé. Příběhem této stavby se zabývám dlouho a fascinuje mě čím dál tím víc. Na betonové empoře lodi mě proto ihned zaujala nově instalovaná křížová cesta. Tu jsem dosud neznal. Pan farář ji nedávno objevil na půdě presbytáře. Odsouzení Ježíše. První pád pod křížem.

Možná, že se vám to taky stává: vezmu do ruky knihu a hned si připomenu místo, kde jsem ji poprvé četl. Jindy mi stačí zaslechnout dvě slova: Okraj pohoří a vybaví se mi autor: Petr Kabeš. Ten říkával: „Demence a Alzheimer startují kolmo, jsou zákeřné.“ Amputovali mu nohu. Brzy na to ho převezl Áron na druhý břeh.

Patřím k lidem, kteří věří, že život prožitý u moře tvoří jiný příběh. Hledívám tu na vlny a představuju si, že mají blahodárný vliv na moje věty. Vlny se obkreslují, od vln se opisuje. Polykám jejich vytrvalý rytmus, třeba když začínám: patřím k lidem, kteří věří, že život prožitý u moře tvoří jiný příběh.

Byl to takový ten den blbec: řada úkolů a nečekaných starostí, náhlé jobovky, náročná jednání s nijak příjemnými lidmi. Navíc jsem se musel uprostřed práce rychle otočit doma kvůli nějaké povinné technické kontrole, ty kominíky jsem propásl, ale naštěstí je chytil před domem, když už nasedali do auta, to vše kvůli minutě na štaflích s baterkou.

Venku za velkým oknem padá déšť se sněhem. Pod oknem stojí mohutný stůl a na něm rozbaluje Věra Nováková další kupičku skic: „Stejně by mě zajímalo, proč jsem to tehdy kreslila na pauzák… Podívejte na noviny, ve kterých to mám zabalené: Rudé právo, 1973.“

Je poslední březnový den a ze světa nejdou žádné dobré zprávy, právě naopak. Ale je jaro. A na jaře se jezdí na výlety a tak vás zvu, zapomeňme na chvíli na starosti a vydejme se do kraje Médoc, do míst, jejichž jména možná znáte z nálepek na láhvích vín.

V Louňovicích pod Blaníkem – středočeském městečku, kde se narodil Jan Dismas Zelenka, já a několik dalších lidí – bývalo kolem Velikonoc pěkně.