Jeden výtečný český herec se kdysi vrátil z exilu nadšený zdravým životním stylem. Kromě pohybu na zdravém vzduchu k hercově životnímu stylu patřilo vegetariánství. Spřízněnou duši u nás potkal hned první den natáčení filmu. Ukázalo se, že jeden z jeho mladších kolegů je – shodou okolností – rovněž přesvědčený vegetarián.

Existují studie, podle nichž jsou pro pocit životního štěstí a spokojenosti stejně důležité každodenní drobné kladné interakce s cizími lidmi jako pevné vztahy s nejbližšími. Vzpomenu si na to pokaždé, když se na mě někdo na ulici usměje, pomůže mi s kufrem, nebo když naopak já můžu někomu podat zboží z horního regálu, protože tam na rozdíl od něj dosáhnu.

Cestovat na konci zimy do teplých krajů, jako je třeba Jordánsko, má své neopakovatelné kouzlo. Kamenitá poušť se díky dešťům probudí ze spánku a jinak nehostinná krajina se na pár týdnů v roce promění v malebný orientální koberec, jenž hraje nejrůznějšími barvami.

Časy, ty se vážně mění, zpíval kdysi Bob Dylan. A měl pravdu. Psala se léta šedesátá, od války uplynulo dvacet zim a na scéně se zjevila fungl nová generace. Vlastně si nežila špatně, jen cítila, že svět je nemocný pacient. Hnutí za lidská práva nabralo na síle, stejně jako protesty proti válce ve Vietnamu.

Kdyby mí školáci odcházeli do světa, bylo by to veselejší, než když odcházejí ze světa. Učím v Berlíně češtinu, mým školákům je v průměru kolem sedmdesáti, někteří z nich chodí na kurz přes třicet roků, spousta jich už není, ale ti co zůstali, takzvaní držáci, ti mluví česky, jako když lokomotiva píská tu nejkrásnější melodii z Posázaví.

Prameny byly odedávna uctívány jako zdroje životadárných sil, symboly hojnosti a zdraví. Ze země prýštící voda byla pokládána často za zázračnou a propojovala jinak oddělené roviny světů. Prýštila z podsvětí, z podsvětního světa. Pramen byl v mnoha civilizacích opakovaným symbolem počátku všeho, co začíná, co se rodí. Může být také branou do jiného světa.

„Evropa není to, co bylo, a to, co je, ale to, co je na příchodu. A aby něco bylo na příchodu, musíme nejdříve nechat něco přijít.“ To jsou slova Miroslava Petříčka z dialogu s Petrem Fischerem z knihy Všichni umřete, s podtitulem Hovory ze Slavie, ke které napsala úvod Tereza Matějčková s názvem „Lze být vůbec filozofem?“.

Zima se vleče. Hyacint, který jsem na podzim přesadil do zahrady vedle růží, sice neúnavně tvrdí jaro, teploty jsou jen kolem nuly, sníh daleko v horách, ale uvnitř mi zima prostě je. Navzdory otužování, to sice člověka navykne na chlad, zrelativizuje nutnost tlustých bund, ale duši zahřeje jen v prvním rauši, kdy radostná vydechne, že už je to za ní.

Vyrůstala jsem ve městě, které má velké náměstí. Kolem něj domy a pod nimi podloubí. Podloubí mě fascinovala už jako dítě. Ten dokonalý systém, kdy se můžete procházet po ulici, jste venku a zároveň chránění před deštěm, sněhem a slotou. Připadala mi tajemná a zároveň částečně otevřená. Dokonalá.

Moje chalupa bohužel neodpovídá nárokům moderních pasivních či jinak nízkoenergetických domů, takže je její zimní využívání tepelně poměrně náročné. Jako mnozí jiní ji tedy na část roku zazimovávám. Je to vesměs rutinní záležitost, přesto ji ale provází dávka emocí.