Koncem roku 2022 vyšla kniha osobních příběhů českých architektů a architektek pracujících v zahraničí, s názvem Expati. Texty vznikly přepsáním již proběhlých přednášek v pražském Centru Architektury a Městského Plánování CAMP, a publikaci editorsky zaštítili Eugen Liška a Adam Gebrian.

Pamatujete si ještě Jima Carreyho? V polovině 90. let zřejmě nebylo slavnějšího komediálního herce. Nacházel jsem se v pubertě a filmy jako Maska, Blbý a blbější nebo Ace Ventura: Zvířecí detektiv podnikaly útok na bránici teenagerů po celém světě. Carrey byl muž s gumovou mimikou a silným ADHD, jak vyšlo najevo později.

Po prvním kole prezidentské volby se znovu po nějaké době dostal do popředí postřeh, že periferie volí jinak než centrum. Názory se od počátku různily. Periferie volí špatně, říkali jedni. Podléhá dezinformacím a populismu a je třeba je edukovat. To, co říkáte, je povýšenecké, odpovídali druzí. Lidé na periferii mají pocit, že na ně centrum zapomnělo, že pro ně má jen opovržení a hraběcí rady. Copak nevidíte, že jejich volba je protestní?

Ve své době patřila Tove Ditlevsen mezi slavné dánské spisovatelky. Správně bych možná měl říct spíše spisovatele, protože na přelomu třicátých a čtyřicátých let to i v Dánsku byla převážně pánská záležitost. Není to ale jediná oblast, v níž byla Ditlevsen průkopnicí. Z velmi nelehké startovní pozice si dokázala vybojovat cestu až na samotný vrchol.

Bazén vyložený bílými dlaždičkami se zašlou špínou ve spárech a vyfouklým dětským kruhem na dně. Patnácté patro paneláku s řadou zavřených dveří. Co se za nimi asi přihodilo? Rokokové divadlo, plyšová sedadla pokrytá prachem, opadané štuky, díra ve stropě. Chodba starého hotelu, do níž žlutými závěsy dopadá slunce. Hlavní sál restaurace Chez Maxim, na stolech bílé ubrusy, drobné porcelánové talíře a skleničky.

Drzost každého skutečného umělce je ve výzvě Boha k soutěži o podobu světa, říká vousatý bonmot. Každý umělec si vytváří vlastní svět, i když jeho smyslem není stávající svět, jak ho dle Bible Bůh stvořil, změnit, ale jen ho posunutým okem, slovem či překvapivými tóny nahlédnout jinak a vyzvat nás, nikoliv Boha, abychom o něm přemýšleli.

Před Vánocemi tradičně trávím část dne v Anežském klášteře v Praze v expozici starého českého umění. Opakuji to pak vždy ještě před Velikonocemi. Motivy Madony s dítětem, narození Krista Pána, betlémské scény, klanění mudrců jsou tam zastoupeny téměř tak hojně jako motivy Kristovy smrti, ukřižování, piety.

Dny jsou krátké a šedé, obloha jako by seděla na střechách a z gotického městečka se stal zamčený obývák, není z něj úniku. Lesy kolem jsou temné, chodíme do nich jen neochotně, mrazy polevily a na botách domů nosíme hutné bahno, kterého se nemůžeme zbavit.

Slyšíme teď často kolem sebe, a nejen u nás, slova o tom, jak bychom se měli energeticky uskrovnit, přestat plýtvat, chovat se obžerně, zhýčkaně, omezit přesouvání se z místa na místo auty a chodit víc pěšky. A hlavně, uvědomit si dnes a denně, že i při všech současných potížích, které jsme si ne vždy zavinili sami, žijeme pořád v té šťastnější, bohatší části světa.

Spatřil jsem ho jednou z ulice, jak se vznáší sám ve vitríně u okna. Jindy, to už bylo uvnitř, ho doplňovaly podobně staré předměty. Při další návštěvě vedle něho stála antická hlava císaře. Také jsem ho už zastihl v místnosti s výhledem na katedrálu a to překvapivě ve společnosti monochromů, které vznikly docela nedávno.