O Josephu Ratzingerovi – emeritním papeži Benediktu XVI. – jsme v posledních dnech vyslechli, jak se říká, první poslední. Nepadlo tu ale tuším ještě, že byl také jediným papežem, jehož životopis napsala kočka. A přece to tak je.

Svátky jsou fuč a život se zas ubírá po všedních cestách. Znovu se roztáčí kola každodennosti se vší tou lopotou, únavou a rutinou. Posvátný čas svátku mohl být oknem do jiného světa, ale i tento výhled umí naše neurotická mysl snadno pokroutit. A tak se může zdát, že celá existence je vlastně jen takovou mizérií vezdejší. V buddhismu tento stav mysli nazýváme dukkha, což lze přeložit krásným českým slovem strast.

San Francisco jsem znala, jako tolik jiných měst, z knih. Měla jsem ho spojené s Jackem Kerouackem, Lawrencem Ferlinghettim a knihkupectvím City Lights. Těšila jsem se tam už jenom proto, že letadlo z New Yorku mělo sedm hodin zpoždění a tak jsem se v legendární sanfranciské čínské čtvrti ocitla skoro o půl noci.

Poslední dění okolo neudržitelných platových podmínek na filozofických fakultách, tedy další zoufalý pokus přesvědčit ty, kteří o tom rozhodují, že takhle to už vážně dál nejde, mi připomněl obecnější otázku: čím to, že tato společnost ve své většině tak okázale opovrhuje vzděláním, zejména v humanitních a společenskovědních oborech.

Snad u nás už opravdu nenajdeme nikoho, kdo by nevěděl, že Hašek napsal Švejka. A přece Jaroslav Hašek, jehož sté výročí úmrtí si letos připomínáme, nebyl zdaleka jen autorem Švejka. Byl tvůrcem i jiného nadčasového díla, Politických a sociálních dějin Strany mírného pokroku v mezích zákona (vznikaly jako živé performance v roce 1911, později vyšly několikrát knižně).

Do nedávna se zdálo, že v Česku nemáme na novoroční projevy štěstí. Nemusím zabíhat do podrobností; člověk čeká myšlenky stmelující společnost, ale dostane účetní uzávěrku a pan účetní ještě sám sebe vychválí.

Náhodou se mi povedla fotografie. Tedy pokud se za známku povedenosti může považovat fakt, že příslušné místo je na ní zachyceno zcela jinak, než jsem je podle svého přesvědčení viděl. A přitom mi nešlo o žádnou výjimečnost. Stál jsem, jako už bezpočtukrát, na hrázi rožmitálského rybníka. Ani to, že to bylo na podzim, nebylo nové. Strávil jsem tu už více než deset podzimů.

V atmosféře kampaní před prezidentskou volbou mě pobavil výrok jedné teď už bývalé kandidátky, že je třeba začít „sjednocovat společnost, která není svým způsobem ani rozdělená“. Moc jsem nepochopil, jak to bylo myšleno. Faktem ale je, že o rozdělení a spojování se mluví hodně, a nejen v české společnosti. Přijde mi však, že se tím argumentuje nějak příliš libovolně.

Mám na stole tři pomeranče. Počet je důležitý. Nemohou být dva a nemohou být čtyři. Zní mi k tomu totiž hudba Sergeje Prokofjeva. Opera, která se jmenuje Láska ke třem pomerančům. Název vypadá jako úlet do krajiny surrealistů, ve skutečnosti je to ale pohádka. Pravda, trochu divná, ale i divné pohádky mají právo na existenci.

Přišla k nám v pátek a v pondělí ráno zas odešla, v kapse tři mentolové bonbony, které jí dal na cestu můj manžel, v batohu senvič a mandarinku. Neozvala se další tři dny. Odešla do mrazu, mlhy a sněhu, který se rychle blížil, den po jejím odchodu dokonce zbělel i Lyon, což se stane tak jednou za zimu. Přece jen mne přepadly pochyby, zda jsem ji od nás vůbec měla pouštět. Jako bych ji snad mohla nepustit.