Stojím na Václavském náměstí a pozorně se rozhlížím kolem sebe. Jsem na demonstraci, která je současně pietní akcí. Ta kombinace je queer – doslova. Ale bratislavský teroristický útok, jehož obětmi byli dva mladí lidé z LGBTQ+ komunity, všechno změnil. Od toho hrůzného činu se ve mně střídají protikladné emoce, z jedné strany intenzivní potřeba nemlčet – přihlásit se hlasitěji ke queer komunitě a na druhé straně přirozená úzkost menšiny.

Volá Lia, moje nejstarší dcera. Vařili s přáteli jako každý pátek místním lidem bez domova a při převážení jídla, vlastně při parkování, nabourali naše auto. Vysypalo se zadní sklo. Než přijela policejní hlídka, někdo ukradl Matějovi batoh s celým jeho studentským majetečkem, který si převáží mezi domovem a Prahou. Nejspíš to vzal známý známého. Nikdo nic neviděl. Na výdej přišli kluci, co je nikdo neznal... Má rozechvělý hlas. Jsou to jen věci... slyším se, jak říkám.

„Člověk musí žít nadšeně a vytrvale pro něco, co v něm hoří sžíravým plamenem, dává mu zapomenout na sebe, odstraňuje z něho sobectví, a pro co je ochoten přinášet oběti. Život bez obětí, život chlebařský, je život, který musí sám degradovat člověka na úroveň zvířete. To tak žije. A člověk je jako zvíře, není-li schopen víc.“

Jeden divadelní režisér ze Sarajeva mi vyprávěl, že v době obklíčení, kdy byly ulice dnem i nocí pod palbou, byla městská divadla každý večer plná. Lidé riskovali život, aby mohli společně sledovat představení. Nikdy prý nic tak silného nezažil, divadlo bylo jednou z mála věcí, která je tehdy držela nad vodou.

Jedeme na jablka. Už je dost pozdní datum, příkopy kolem naší vsi projel takový sekací stroj, co je při té příležitosti i trochu vyhloubí a všechna spadaná jablka rozmašíruje. A já chci padaná jablka nastrouhat a naložit do sklenic na zimní štrůdly. Jedeme tedy ke vsi Palič, poslední dnes obydlené vesnici pod horou Dylení, kde je kolem úzké a málo používané silnice nádherná alej starých jabloní.

Není to tak dávno, co jsem jako začínající překladatelka obtížně vyhledávala české názvy rostlin a živočichů z cizích krajů. Na připojení k fakultnímu internetu se čekaly fronty nebo se za ně draze platilo v internetových kavárnách, vyhledávače nebyly tak výkonné a samotný kyberprostor ještě nepřekypoval fotografiemi přírody, o encyklopediích ani nemluvě.

Některé dny jsou jako korálky… Obyčejné, pestrobarevné korálky z pouti, navlečené na tenké nitě našich životů… Stejně jako lidé, kteří nám náhodně vstupují do cesty… Třeba takhle…

1Je ptáček, který přilétá, ale uvidíš ho málokdy. Je vzácný, ale obyčejný. Obyčejnější než běžné ptačí druhy. A ještě drobnější než nejdrobnější střízlík, nežli šoupálek, úplně lehký stehlík, vyhladovělý brhlík, čížek lesní. Tak malý, že je menší nežli náš nejmenší králíček obecný. Tak si to představ!

Proč jsem tak zaváhala? Nezměnil se. Možná trochu zestárnul, prošedivěly mu vlasy a tvář má zase ošlehanější. Místní větry, jižní a severní, jako by mu ji obráběly a rýhovaly. Ale oči má stejné: hnědé se zlatými tečkami, směs důvěry, plachosti a ostražitosti.

Chcete vědět, jaké to je, když se narodíte jako někdo jiný? Když přijdete na svět jako muž, ale cítíte se být ženou? Nebo když se narodíte jako leštěná ocelová socha, zatímco se cítíte být stromem? Ale sebe si nevyberete, jako si nevybíráte ani svoje rodiče.