Když se chci něco podstatného dozvědět o cizí zemi, nečtu o ní cestopisy, ale beletrii autorů, kteří z ní pocházejí. V divadle už to tak dokonale neplatí, protože je zvykem text dramatu interpretovat na současnou realitu místa, kde je hra uváděna. A přece jsem v poslední době zažila takové poznání reálií vzdálené země u divadelní inscenace: šlo ovšem o autorské divadlo. Inscenaci nazvanou 887 uvedl na mezinárodním festivalu Divadlo 2022 Kanaďan Robert Lepage.

Když jsem byla dítě, milovala jsem pozorování mraků a odhadování jejich typů. Bavilo mě je od sebe rozlišovat. Cumulus byl naducaný polštář, stratus roztrhaná mléčná pěna, cirrocumulus byli pasoucí se beránci a z cumulonimbu většinou pršelo. Ale o mracích ve tvaru trychtýřů a dlouhých nudlí jsem jenom slyšela. Nikdy jsem je neviděla na živo.

Řeka Iowa si teče líně, tak líně, že to chvílemi vypadá, že couvá. Jižní vítr totiž čeří říční hladinu proti směru jejího toku. Opakovaně jsem se musela ujistit v mapě a nakonec i hodit z mostu pár klacků, abych uvěřila. Město rozkročené na obou březích řeky se jmenuje Iowa City. Pod slovem „city“ si obvykle představíme metropoli, ale u sedmdesátitisícového města je to poněkud nadsazené.

Hodnoty nejsou a nebudou, neptejte se ani příští týden, naznačují filosofka Tereza Matějčková a filosof Václav Bělohradský. Rozumím, co tím myslí, ostatně filosof to opakuje ve své poslední knize Čas pléthokracie. Řečí o hodnotách se většinou míní vlastní přesvědčení, z něhož nejsme v debatě ochotní slevit. Jiné názory než ty s hodnotami se tím pádem jeví jako cesta do bezhodnotového marasmu.

„Nechceš bedly?” Ptá se sousedka Blanka a v ruce houpe velkou papírovou taškou z Lidlu. „No jasně, že chci!” Vyhrknu a nemůžu se dočkat, až ta taška bude celá moje. „Všechny?” Podiví se sousedka. „Všechny!” Ujistím ji. Pak se ještě společně ujistíme na internetu, že to nejsou jedovaté bedly zahradní a probereme všechna místa v okolí, kde teď rostou.

Je tak nicotný, že do něj nikoho nevodím. Jednou jsem to udělal – kdysi dávno jsem si jeho nicotnosti totiž nebyl vědom – a na smích, který jsem sklidil, nezapomenu. Můj milovaný les je jednotvárný a krátký. Přesto jsem v něm tenkrát, po tom posmívání, zabloudil; poznával jsem ho jako vždycky, ale jako by se každá jeho bezvýznamná část o kousek posunula.

Šla jsem do Činoherního klubu a nehráli, představení bylo zrušeno kvůli onemocnění. Ale když už je člověk ve Smečkách, v ulici ústící na Václavák, je večer a má dost času, je na místě trochu se porozhlédnout. Smečky mají už od pradávna špatnou pověst jako ulice prostitutek a kriminálních živlů. Působí to tak i dnes, i když mě tu nikdo neohrožoval ani ode mě nic nechtěl.

Stoupáme po klikaté silničce do kokořínských kopců, okolo krajina rozbrázděná zářezy v pískovcových skalách, jasné studené nebe, poprašek sněhu na polích. Vjezdu do vesnice vévodí dvě mohutné lípy, mezi nimiž je jako šperk zasazena chátrající barokní kaple svatého Václava. Za ní ovšem hnojiště a skládka betonových panelů.

Současný svět je někdy tak přehledný. V roce 2021, například, vyšly v Čechách a na Moravě jenom dvě knížky, které stojí za pozornost. Ani jedna z těch dvou – abych byl přesný – nevyšla na Moravě. Tou první – která je navíc mnohem, mnohem lepší nežli ta druhá – jsou básně, prózy a dramatické texty Gerharda Rühma, co pro nakladatelství Rubato přeložil Pavel Novotný.

Domy nás obvykle oslovují svou architekturou, výškou a rozlehlostí, výzdobou nebo umístěním v prostoru. Ale jsou i takové, které k nám promlouvají skutečnými slovy, vyvedenými ozdobným písmem na průčelí.