Člověka až udiví, co všechno vyšlo před sto lety. Zvlášť literární modernismus pořádal celoroční žně. Nejdřív se objevil nepřehlédnutelný a zároveň trochu nepřehledný Joyceův Odysseus. Na podzim pak zprvu časopisecky a posléze knižně vyšla Eliotova Pustá zem; ta se, mimochodem, česky letos objeví v novém překladu Petra Onufera. A pokud by to někomu nestačilo, Virginia Woolfová Odyssea a Pustou zemi doplnila románem Jákobův pokoj.

Je jasná obloha, léto sotva minulo, nepatrný vánek s sebou přináší vůni prvních spadaných listů, která se mísí s rozvířeným stavebním prachem. Tenoučká bílá vrstva pokrývá zdi, římsy, drátěné ploty i skleněné tabulky školních oken. Prach vdechujeme nevědomky, spolu se spalinami, které přilétají z nuselského mostu a novým světem, který se na nás valí.

Projíždím krajinou u úpatí Nízkých Tater a plánuju zastavit u kostela na malém kopci. Všechno se zdá být dokonalé: hrany hor, sluncem vybroušené stráně i cesta vinoucí se k vrcholu. Genius loci by se zde mohl odlít do toho nejtrvanlivějšího materiálu, kdyby to jen šlo. Čím víc se ale blížím stavbě, která je v mapách označená jako Archa Locus – Kostol dvoch sŕdc, s údivem zjišťuju, že se chrám arše, rozuměj té Noemově, až příliš nápadně podobá.

Krátký cyklus portrétů duchovních osobností, jež mě inspirují na mé cestě, vrcholí buddhistickou učitelkou lamou Tsultrim Allione, jejíž vliv zasahuje i současnou psychoterapii. Nemýlí-li se Jung, a skutečně zodpovídáme-li po čtyřicítce za to, jak vypadáme, pak krásná a zářivá tvář sedmdesáti pětileté Tsultrim mnohé vypoví.

Před mnoha lety jsem ve společenské rubrice jistého časopisu četl dopis čtenáře. Napsal ho muž malého vzrůstu, který se stěžoval, že vysocí muži mají zvláštní zálibu v tom nacházet si partnerky drobné postavy a na lidi, jako je on, už žádné vhodné ženy nezbývají. Dopis končil výzvou, ať vysocí muži přenechají malé dívky malým mužům.

Vybavuju si, že když jsem kdysi během vysokoškolského studia četl Sociologii Anthonyho Giddense, jedna kapitola začínala pozoruhodnou antropologickou zprávou. Týkala se kmene Načirema a jeho rituálů. Zpráva popisovala, že každý Načirema si dvakrát denně strká do úst podivné dřívko a sleduje u toho svůj odraz nebo že ženy v kmeni disponují magickou schopností zavřít vítr a pak ho používat ve svůj prospěch.

Pozdní léto přichází pokaždé nečekaně. Dovolené končí, krajina se vyprazdňuje. Vrací se do ní ticho a klid. Nejlépe změnu ukazují břehy řek a vodních ploch. Vylidňují se, jistě proto, že prázdniny ani letos netrvají dva roky a náhle končí. Stromy se najednou tiše zrcadlí na klidné hladině a vracejí se na ni vážky a žáby. Pro poutníky další nádherný čas.

Slova jako umělec a básník se snad ze všeho nejvíce ostýchají či přímo bojí sami umělci. Proč tomu tak je? Když jsem se na to optal skoro devadesátiletého Václava Ciglera, odpověděl mi: Slovo umělec bych asi nepoužil, protože pokaždé se vidím jinak, a to nejen co se týká práce, ale i kvůli reflexi toho, jak jsem se vyvíjel a jak jsem se vnímal.

Nenapadlo by mě zajímat se o město Lodź, nebýt zážitku z kina Art v Chebu, kde jsme v časných 90. letech navštívili přehlídku filmů Andrzeje Wajdy. O polského režiséra v polistopadové době nebyl valný zájem, a tak když jsme nechtěli některý ten film prošvihnout, museli jsme na něj jít všichni zájemci naráz. A tak nezbylo, než vzít na film Země zaslíbená naši sedmiletou dcerku.

Itálie je vysoká betonová zeď, za kterou jsou vidět poslední dvě patra paneláku s větráky obloženými plechem. Napravo od nich vyčnívá vrcholek pinie a vlevo trčí skrumáž antén z minulého i tohoto století na konci ploché taškové střechy. Tři výstřižky ze starých obrázkových časopisů nalepené vedle sebe na betonový spodek nekonečné světlemodré oblohy, co zrní horkem a drnčením cikád.