Pramením. Tajně a divoce. Rozevírám sevřené dlaně země. Odvaluji kameny nepřístupného svahu Černé hory. Jako vlasy do copu se sbíhám, sbíhám z úbočí. Kdyby ses chtěl napít z mého pramene, musel bys najít každý můj drobný vlas. Ale ty chceš přijít k mé studni sevřené kapradím a myslet si, že je to ten klín, ze kterého se deru. Chceš vidět rodící se řeku.

Postavit si svůj vlastní dům znamená vymezit si v prostoru místo, které nechám změnit podle svého obrazu. Ale stejně jako fakt toho, že někde jsem, ještě neznamená, že na dané místo patřím, nemusí tam patřit ani můj dům. Domy totiž ani zdaleka nemusejí přirozeně a organicky vyrůstat ze své parcely, odrážet nějakou definovanou architektonickou tradici a ducha, ale přesně naopak – mohou být svědky touhy po úplně jiných končinách, prostředích a světech.

Koncem srpna mluvím o pravdě ve Vsetíně, tvrdí poznámka v kalendáři. Příliš smělé, říkám si, copak vím o pravdě? A jak můžu vůbec něco vědět? Můj oblíbený prezident kdysi přišel se sloganem, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. A můj kdysi oblíbený písničkář k tomu v jedné písni dodával, že pravda nakonec skutečně zvítězí, ale jedině tehdy, až dokáže to, co dokáže lež.

Každý starší sourozenec zaručeně zažil pocit, že mu ti mladší trochu lezou na nervy, do zelí nebo zkrátka tam, kam nemají. Nejde jen o to, že aniž by ho o to kdo žádal, přebral si jen tak beze všeho jedinečné postavení toho nejmladšího a nejroztomilejšího, vystrnadil ty starší z prvního místa, zabral jim plac a pozornost rodičů.

Prý už se v těchto dnech nezdravíme „ahoj“, ale vyhrknutým „nechceš cuketu?“. Píší to sociální sítě a nasvědčuje tomu také zkušenost. Sama jsem teď už pár cuket dostala. Ale protože je mám ráda, a navíc mi připomínají pohádkové dračí hlavy donesené jako důkaz přízně princezně, nic na tenhle zvyk nenamítám.

Nevím, jestli existuje něco jako magie čísel. Hodně lidí na ni věří, já jsem v tomhle ohledu spíše skeptik. Faktem ale je, že už starověcí Řekové byli čísly doslova fascinováni. Mluvili dokonce o jejich dvojí podstatě: věcné a duchovní. Pythagoras hledal v číslech přímo božskou podstatu světa.

V naší zemi je nepřeberně letních festivalů, a zdá se, že ani covid to nestihl zničit. Bezkonkurenční, přinejmenším co do přemnožení v médiích, je jistě Karlovarský, filmový. Zdatně mu při tom dnes v médiích konkuruje hudební Colours of Ostrava. A počtem návštěvníků i performancí s nimi už třetí desetiletí drží krok divadelní festival v Hradci Králové (tzv. „Regiony“). Ten ovšem proběhl i letos, jako obvykle, za bezmála nulové ignorance médií.

Milan Kundera napsal: Román objevuje všechny neznámé stránky existence v podobě krásy. A totéž by se asi dalo říci o architektuře. Jen je třeba dodat, že krása každého povedeného románu, či každé povedené stavby, objevuje jinou, svébytnou krásu, která je výsledkem přesvědčení romanopisce i architekta.

Volá mi Mónika. Žije na jihu Brazílie, v malém městečku Nova Petrópolis, kde jsem strávila asi sedm zim. Tedy brazilských lét. Říká, že tam prší, je vlhko a v noci teploty klesnou na nulu. „Vždyť to znáš,” povzdechne si do telefonu. A já si chtě nechtě musím připomenout, jak velká zima mi byla v tropické Brazílii, nebo v subtropické Argentině, nebo ve španělské Granadě. Ano, nejvíc zima mi byla vždycky na jihu.

Teorie informace říká, že čím méně je zpráva v daném kontextu očekávatelná, tím vyšší míru sdělení nese. To je podstata médií. A proti ní tak často, marně a přece nutně bojujeme. Zejména když média rezignují na vše ostatní a pasou už jen ne po pravdě, ale po neočekávatelném. Po senzacích.