Jeden z těch prvních teplých dnů, kdy vyrazíš v kraťasech a bílá předloktí tě upomínají, že jsi v poslední době trávil až moc času uvnitř. Přes den si splníš svoje, práce, spory, studenti, chléb náš vezdejší dej nám dnes. Přichází večer, letní večer, dáš si pivo a posadíš se s ním na obrubník, náměstí před tvýma nataženýma nohama, loď kostela za zády.

Neuplynul ještě ani rok od posledního překladu a nakladatelství Paseka už vydává další knihu oblíbeného francouzského spisovatele Édouarda Louise. Novinka má název Boje a proměny jedné ženy, vychází opět v povedeném překladu Sáry Vybíralové a funguje jako jakýsi doplněk vzpomínkového, esejistického textu Kdo zabil mého otce z loňského roku.

Váš dopis byl podanou rukou, děkuji vám za to, snad se mi podaří ji na oplátku vřele stisknout. Píše v Československu zkraje 80. let mladá žena o dvě generace staršímu teologovi a knězi bez státního souhlasu. Ti dva mají mnoho společného, byť v odlišných časech. Ona získala doktorát z dějin umění v Praze poloviny 70. let, on ještě stihl těsně po válce sepsat dizertaci o románských freskách při svém pobytu v Paříži.

Řekněte, kdy jste naposledy byli na Pražském Hradě? Kdy jste se naposledy vydali ze zastávky Malostranská směrem nahoru po Starých zámeckých schodech, proti směru turistů, a celí zadýchaní jste se zastavovali u každého harmonikáře nebo prodejce panoramat, abyste si na chvíli vydechli?

Je pět hodin ráno a shora se ozývá křik, nejdřív tlumený a pak pořád silnější řev, přerušovaný energickými kroky po dřevěné podlaze. K. odchází do práce a malá Mady usedavě pláče. Vcházím ve chvíli, kdy zoufalá K. vyhrožuje děvčátku odjezdem do Oděsy.

Tomu kousku katalánského pobřeží se přezdívá Rumělkové. Prý podle barvy skal, které při východu a západu slunce krvavě zrudnou. Teď na jaře je ale předhůří Pyrenejí žluté a zelené. A hned potom bílé s ostrůvky fialové a růžové barvy.

Reakce na covidovou krizi i válku na Ukrajině mají jeden shodný rys. Část ezoterické scény zaujala k oběma tématům postoj zahrnující různé stupně popírání reality, napájený těmi nejbarvitějšími konspiračními teoriemi a alternativními pravdami. Zatímco v případě pandemie bylo možné ještě některým východiskům rozumět, v případě války na Ukrajině jde už do nebe volající ignoranci.

Obsah čtyř tenkých tubusů, které přede mě položila archivářka, je přesně osmdesát let starý. Pochází z první poloviny roku 1942. Porýsované pauzákové role, vybledlé světlotiskové kopie, útržky tužkou vyvedených skic. Tiše šustí, jak je rozbaluji. Kladou odpor. Pořád se totiž rolují zpět, jako by nechtěly vydat svůj obsah. Mám strach, abych je ještě víc nepolámal, tak jsou křehké.

Byla jsem na vyhlašování jedné literární ceny za dětskou literaturu. Moc jsem se těšila. Cena se vyhlašovala ve vzducholodi v pražské galerii Dox, kam jsem se vždycky chtěla podívat. Ve vzducholodi čekali nejen vážení porotci a odborná veřejnost, znalci dětských knih a zástupci oceněných nakladatelství, ale i děti ze základních škol. Děti totiž v této soutěži také mohou hlasovat a vybírat svoje oblíbené knihy a autory.

Nedávno jsem byl na premiéře divadla Semafor Nižní Novgorod, několikrát nikoli vinou tvůrců odložené. Naposledy, v únoru, byl viníkem Putin, jenž si premiéru své genocidní agrese shodou okolností naplánoval v předvečer premiéry Suchého antimilitaristické hry, inspirované ruskými reáliemi.