Stýská se mi po době, kdy člověk tloukl přístroje, které nefungovaly. Například když můj dědeček telefonoval a ve sluchátku to moc chrčelo, párkrát omlátil sluchátko o stůl a zvuk se vyčistil.

Na teploměru 26 stupňů a já sotva lapám po dechu. Co to se mnou je, to vedro přece není tak strašné! No jo, vlhkost vzduchu 72 procent. Takže ne to vedro samo o sobě, nejen to, že praží slunce, ale také ne to vlhko samo, třeba když leje, ale ta kombinace, ta je vražedná!

Každou chvíli čtu, jak naši přírodu ničí invazní druhy. Cizí rostliny a živočichové, které tu předtím nikdo neviděl. Některé jsme si přivezli z ciziny sami, jiné přišly po svých.

Jsme na Kavkaze v Gruzii. Čtyři malé vesnice pod společným názvem Ušguli leží ve výšce 2200 metrů nad mořem v kraji Horní Svanetie. V údolí podél horního toku řeky Inguri na úpatí nejvyšší gruzínské hory Šchary, měřící 5201 metrů.

Před pár lety zažívaly velký boom uměle květiny. Byly všude. Na chodbách, v kadeřnictvích, v domácnostech i v nákupních střediscích.

Myslím, že to zná každý z nás. Vymýšlení dárků pro naše blízké k narozeninám, jmeninám, k Vánocům… Někdy je to pěkná fuška.

Zamykal jsem zrovna vchodové dveře, když se to ozvalo z hloubi domu: tři dlouhá, teskná pípnutí, jako když vám dopere pračka.

Byla krásná sobota a v Třeboni na zámeckém nádvoří se sjeli majitelé veteránů. Nádherná auta stará desítky let, vyleštěná a s hrdostí předváděná.

Chystala jsem v horkém letním dni pohoštění pro odpolední návštěvu. Když jsem pak kontrolovala, zda je všechno připravené a nebudu muset často odbíhat uprostřed zajímavého povídání, najednou mi to došlo.

Už jako malá holka jsem snila o letadlech a o létání. Vlastně mne to nepřešlo dodnes. Ovšem vždycky jenom jako pasažér – asi bych neunesla pocit odpovědnosti za lidi na palubě, za zvládání techniky.