Každá doba má své filmové idoly, jak by ne. K těm mým patřil rozhodně Vinnetou. Dokonce jsem kdysi napsala text, který začínal: „Byli jsme panelákoví Apačové, kteří proháněli své vysněné koně po betonových prériích.“

My lidé, jsme tvorové nevděční. Pořád se nám něco nezdá. Vezměte si třeba uplynulé dny – léto v půlce a my zažívali pořádná vedra. Místo abychom si je náležitě užili, brblali jsme.

Jak jsem potkala svého prvního medvěda. To bylo tak. Hned v 90. letech jsem dvakrát navštívila Kanadu – pěkně po trampsku, stopem. Dostaly jsme se tehdy s kamarádkou do různých koutů téhle rozlehlé země a přidaly jsme i sousední americkou Aljašku.

Určitě znáte ten vtip, který často dávají k dobru muži s pivním břichem, u kterých nejde poznat, jestli jim je čtyřicet, padesát nebo šedesát. „Víte, proč by ženský po padesátce neměly hrát na schovávanou? Protože by je už nikdo nehledal.“ Cha, cha…

„Máme tady mravence,“ uslyšela jsem výkřik jedné z kolegyň. Rázem se mi v hlavě usadila písnička Ivana Mládka Mravenci v kredenci a nejen to, hned jsem si také vybavila patálie, které s nimi v interiéru bývají.

Prázdniny byly pro kluky a holky odjakživa nejočekávanější část roku. V době mého mládí ke všem těm prázdninovým plánům a radovánkám patřil také sběr bylin.

Emil Zátopek se řídil heslem „Když nemůžeš, tak přidej!“ Všechny babičky světa se řídí heslem „Když nemůžeš, tak si přidej!“

Už 25 let mám doma kobru. Pokud si myslíte, že jsem výstřední chovatelka hadů, tak vás vyvedu z omylu. Kobra je rádio s CD přehrávačem. Je to příhodný název, protože tak opravdu vypadá.

Nechtěla bych, aby tohle vyznělo nějak rouhačsky, ale někdy mi připadá, že jestli potřebujeme nějakého Boha, tak je to Bůh Druhé šance. Život je přece řetězec promarněných příležitostí, ne?

Mám slabost pro botanické zahrady, navštěvuji je raději než ty zoologické. Nejúžasnější jsem viděla se synkem fotografem na Jávě, ve městě Bogor.