Jan Hus je v naší historii hvězdou první velikosti. Má ulici v každém městě a všichni jsme se učili o kostnické hranici. Známý je i jeho rodný dům v Husinci u Prachatic a samozřejmě nám naskočí husité. Jen o jeho učení už toho moc nevíme, protože středověké církevní spory jsou nám vzdálené.

Bývaly časy, kdy jsem toužil zažít něco z dobrodružství hrdinů románů Julese Vernea. Procestovat dvacet tisíc mil pod mořem, užít si dva roky prázdnin, být patnáctiletým kapitánem, strávit pět neděl v balóně nebo se vypravit na cestu do středu Země.

V osadě, kam jezdím na chalupu, máme zase po roce radostnou událost. Počátkem května se v rákosí návesního rybníka narodila místní divoké kachně mláďata.

O autostopu i o tom, že využívám jeho výhod i ve svém pokročilém věku, jsem už v Rozhlasovém sloupku hovořila několikrát. Tentokrát bych se ráda zastavila u reakcí stopovaných řidičů.

Školu už mám pár pátků za sebou, a tak občas přemýšlím, jaké rozdíly bych našel v nějaké dnešní proti naší vesnické malotřídce. Tam, kde učitel promyšleným multitaskingem souběžně vzdělával i tři různé ročníky naráz.

Mám skvělou kamarádku, která neměla v posledních letech moc na růžích ustláno... Takže když mi s nadšením volala, že má skvělého chlapa, měla jsem velkou radost. „Musíš přijet a seznámit se s ním.“

Kdysi jsme v rámci nějakého kreativního semináře dostali za úkol namalovat čáru života. A svou pozici na ní v podobě bodu na přímce. Musela jsem se tomu smát. Já přece nejsem bod, a život není přímka.

Rok co rok stojí na konci června statisíce rodičů pořád dokola před stejným problémem: co koupit třídní učitelce nebo učiteli za vysvědčení. Většina to bez delší úvahy řeší květinou, zejména pokud obdarovávají učitelku.

Jsem pěstitel amatér. Nechlubím se, ani si nestěžuji. Prostě to konstatuji. Tím chci jen říct, že nejsem nijak existenčně závislý na zemědělských produktech, které se mi čas od času podaří vypěstovat.

Na zahradě mi roste třešeň. Z malého stromku, který se nechal zprvu otrhat ze země, pak z krátkých štaflí a nakonec jedině šplháním do větví, je dnes pořádný macek, do jehož koruny by se dalo spustit jen z vrtulníku.