Pokaždé když vykoukne na obloze slunce, začnou milovníci veder blouznit o tom, jak je to senzační, když můžou chodit v trenýrkách a užívat si přicházejícího léta. Nechci prudit… ale já se léta děsím.

Každý toužíme po ocenění. Netrpělivě čekáme na ortel a doufáme, že přijdou ta slastná pochvalná slovíčka jako: Jsi šikovná, úžasná, nádherná, skvělá...

Už Shakespeare ústy svého Hamleta prohlašoval, že „vymknuta z kloubů, doba šílí.“ A to bylo na začátku sedmnáctého století. Zajímalo by mě, co by asi říkal dneska.

O tom, že patřím mezi pejskaře, jsem v Rozhlasových sloupcích mluvil už několikrát. Patřil k nim kdysi i můj bratr. Měl krásnou fenku německého ovčáka jménem Nina.

Před pár dny skončilo mistrovství světa v hokeji. Nejsem ortodoxní fanda, ale tentokrát jsem ho sledovala. Už jsem byla otrávená z debat, kolik bude stát energie, který z politiků lépe spočítá inflaci pro budoucí období a který ve své funkci nic nedělá. Tak půjdu do hokeje, rozhodla jsem se.

S dětmi je kříž. Začíná to ráno, kdy se je snažíme vytáhnout z postele a vypravit do školy nebo do školky. Děláme to každý den, už několik let, ale je to pořád stejné.

Od patnácti let nekouřím. Tímhle výrokem jsem dřív bavil známé, ale poslední dobou mi už moc vtipný nepřipadá.

Občas mám při cestování po světě pocit, že objevuji neobjevené – prostě věci, které místní už dávno nevnímají. Považují je za samozřejmé a naprosto nezajímavé.

Slova o hrdinství a hrdinech teď slýcháme častěji než dřív, a to bohužel znamená, že se vzdalujeme klidným časům, kdy jsme se měli jako prasata v žitě a hrdiny nikdo nepotřeboval. Pokud ovšem za hrdiny nepovažujeme reklamami polepené bruslaře, jejichž hrdinství spočívá v dopravě kusu gumy za brankářova záda.

Kolečkové brusle se čtyřmi kolečky v řadě takzvané „inlajny“ sestrojil Američan James Plimpton už v roce 1863. Přiznám se, že jsem jim 150 let nato také propadla, respektive jsem se o to pokoušela.