Omlouvám se za nevhodné vyjádření v názvu, správně tam mělo být: Pracující důchodci. Jenže to by zase neznělo tak úderně.

Měsíc květen je o kytičkách... a o milencích. Recepty na bujnou zahradu přenechám jiným, ale o milencích a milenkách bych teď v máji pohovořit chtěl. Nikoliv ve smyslu erotickém, ale lingvistickém.

Jezdíme po Gruzii křížem krážem, touláme se po Tbilisi, nakupujeme potraviny a sem tam jíme v restauracích a skládáme si přitom, byť povrchní, obraz Gruzie.

Patřím ke generaci, v níž se poměrně značně „volovalo“. Kluci v naší třídě prodlužovali čas svého vyprávění dost podstatně, protože volů byly v jejich řeči celá stáda.

Vždycky když musím do Prahy, tak se těším, že zažiju ten velkoměstský blázinec, ale po pár hodinách se už toužím vrátit zpátky do poklidného krajského maloměsta.

Dodnes si pamatuju ten posvátný dětský úžas z mamuta. Vydržel mi přesně do té doby, než jsem stanul pod gigantickou kostrou velryby. Tyhle vzpomínky mám díky pražské pratetě, která mi všechny tyhle zázraky ukázala. Národní muzeum, technické muzeum, to všechno jsem díky ní prolezl už jako malý kluk.

Nedávno jsem slyšel vtipnou báseň budějovické básnířky Kateřiny Bolechové o fenoménu jablek na cestách.

Miluju máj, měsíc plný zeleně, květů, vůní i nadějí. Kromě jiného je i měsícem lásky, začíná přeci polibkem pod rozkvetlou třešní... Právě nedávno jsme s kamarádkami vzpomínaly na své první nevinné, vesměs i směšné lásky. Je zajímavé, že ačkoliv trvaly krátce a byly tak prchavé, vryly se nám do paměti.

Máme chalupu pod lesem, hned vedle veliké louky. To znamená, že žijeme v úzkém sepětí s přírodou. Klasik by mohl poznamenat, že k nám „ptáci, laně chodí pít, pod javorový kmen“, ale úplně pravda by to nebyla.

Tak konečně došlo na slova mých rodičů, co zažili válku. Žádné jídlo se nemá vyhazovat, nikdy si nebrat půjčku na věci, na které nemám, a neplýtvat energiemi.