Když slyším někoho, jak říká, že má psí život, tak nevím, jestli si ho pochvaluje, nebo si stěžuje. Toto konstatování bývalo synonymem pro život plný trápení, strastí pronásledování osudem. Ale dneska?

Nebaví mě stát ve frontě. Nevím jak vy, ale v mém případě totiž naprosto spolehlivě funguje zákon schválnosti.

Znáte pojem barnumská reklama? Možná ano, možná ne. Ale její příběh ukazuje, že lidé se nemění a zůstávají stejní.

Odjakživa obdivuji ochotnická divadla a jejich herce, kteří nosí svou kůži na trh skutečně z lásky k Thálii. O to víc si cením těchhle lidiček v době technicky stále dokonalejších kin, televizí, v době internetu.

Pendolinem jsem jela jen párkrát v životě, naposledy z Ostravy do Prahy. Co se týče koupě jízdenek, jsem celkem staromilec, takže preferuji klasický způsob, u okénka. Ovšem tady mi byla jízdenka koupena přes internet a poslána do mailu.

Dostali jsme novou obvodní lékařku. Ta předchozí se mnou mluvila jako se svou dcerou. Tahle je mladší než já a už od pohledu Slečna zdatná.

Můj nejbližší se mi v posledních letech odcizuje. Stačí, když se ho ráno po probuzení třeba jen lehce dotknu a přestanu ho poznávat. Ne že by byl úplně vyměněný, to ne – ale něco se prostě změnilo. Vypadá jinak. Chová se jinak.

Prodlužuje se den, odkvétají sněženky a bledule, občas vysvitne slunce, a když kožichy vyměníme za svetry, přiblíží se krásné, veselé svátky velikonoční. Pro někoho je to čas duchovní a pro někoho oslava jara, pučení a plození.

Pamatuju si z dětství zejména na jedny Velikonoce. Dlouho se u nás doma mluvilo o tom, že k velikonočním tradicím patří jídla z kůzlečího masa. Moji rodiče to tenkrát vzali doslova a několik dnů před jarními svátky nám jeden známý přivezl kůzle.

Kromě věčného života a schopnosti létat patří k trvalým snům lidstva i schopnost stát se neviditelným.