Jsou spisovatelé, po jejichž knihách jednou sáhnete, přečtete je, odložíte, a už se k nim nikdy v životě nevrátíte. A pak jsou ti druzí. Jejich knížky můžete číst pořád dokola, kdykoli a kdekoli a nikdy vás neomrzí, byť ty příběhy znáte skoro nazpaměť.

S koncem igelitových tašek zadarmo se rozmohl nešvar nezabalení nákupu vůbec. A to tedy, jak jsem na světě dlouho, nepamatuji.

Ten báječnej mužskej svět zpívá Miroslav Donutil na svých vystoupeních a mužští diváci spiklenecky mhouří oči, jako že chlapi mají svá tajemství, která my ženské nemůžeme vůbec pochopit.

Jsem herečka a už téměř třicet let hraju v Jihočeském divadle. Když v něčem žijete tak dlouho, ani vás nenapadne, že je to prostředí, které může být pro ostatní plné tajemství a otázek.

K prvním jarním zábavám patřívalo v době mého dětství hraní kuliček. Stačilo někde na rovině udělat podpatkem boty důlek, zachrastit látkovým pytlíkem s kuličkami a už se odehrávaly velké kuličkové souboje.

Budovatelská píseň „Poručíme větru dešti“ dnes působí hodně směšně. Snad ani tehdy ji autor nemyslel vážně a jen snaživě přehnal optimistickou symboliku.

Tak jsem se prokodrcal životem k sedmdesátce. Najednou je tady a jenom zírám, jak to všechno uteklo. Je na co vzpomínat, ale zároveň je to takové divné.

Kdy jsem naposledy četla nějakou báseň? No, občas ji očima přelétnu, když na ni narazím, ale většinou mně nic neříká a někdy si i pomyslím, že je to úplná slátanina.

Pamatujete si na štuclík? Kožešinový tunel zavěšený kolem krku, ve kterém si ruce hověly jako v pokojíčku. Samozřejmě pouze pro ty movité.

Už nevím, proč jsem si z televizního vysílání z prostředí šoubyznysu zapamatovala větu: „Svlékla se nejen dvaašedesátiletá hvězda, její o 33 let mladší kolega a dokonce i režisérka.“