Knihy patří mezi mé nejlepší kamarádky. Četla jsem hodně a vášnivě už od chvíle, kdy jsem se to naučila. Maminka byla šokovaná, protože ta myslím nepřečetla v životě žádnou knihu.

V průběhu let jsme na Šumavě zažili mnohé, teď mám na mysli počasí. Tropická vedra, sněhové přívaly, průtrže mračen, ale také poklidné přívětivé dny podzimního indiánského léta.

A zas je ráno. Rozloupnu oči a na moment se konejším představou, že je možná neděle, slaďoučká voňavoučká neděle s pečenými buchtami a chvilkou poezie.

Dnes máme den mozku a většina lidí může slavit. Říkám většina, protože jsou k vidění i takoví, kterým jako by ten orgán dočista chyběl.

Kdo z nás v dětství neabsolvoval obědy ve školní jídelně. Ani já jsem pochopitelně nebyla výjimkou.

Co pamatuji, vždycky to tak bylo: občas jsme potkávali lidi, kteří si za chůze povídali sami pro sebe, někteří i dost hlasitě, a někteří při tom i výrazně gestikulovali.

Na jedno „em dé žet“ si pamatuju obzvlášť dobře. Moje žena mi tenkrát řekla: „Pavle, já si letos k MDŽ přeju, abys už konečně odstrojil vánoční stromeček.“

Jedna má kamarádka si tuhle při návštěvě posteskla, že chlapi to mají na světě snadné, až se podruhé narodí, tak jedině jako kluk. Přiznám se, že nemám tyhle iracionální plky ráda. Nejsou reálné a myslím, že ani vtipné.

Baví mě jezdit vlakem. Už jako dítě jsem se těšila na mašinku a dneska jezdím tímhle dopravním prostředkem docela často. V mnoha ohledech se totiž podobá jízdě života.

Když jsem doma prohlásil, že si koupím boty na e-shopu, moje žena na to neřekla nic. Jen se podívala ke stropu takovým způsobem, který jasně naznačoval, co si o tom myslí.