K posledním Vánocům jsem dostala lahvičku na rum, takovou tu malou placatici s nálepkou, která velikými tiskacími písmeny hlásá do okolního světa: PLÁN B.

Móda se – jak známo – opakuje. Nic jiného jí ani nezbývá, máme pořád dvě nohy a dvě ruce a barevná paleta není nekonečná, tak z čeho pořád ty kombinace míchat. Takže vlastně není divu, že se vrátily i tepláky.

Není to tak dávno, co jsem se tu rozplývala nad tím, jak je báječné ovládat své peníze v bance z domova. Myslím si to pořád, ale věc má jedno úskalí.

Nedávno jsem slyšel v rádiu dvě relace na téma zdravý pohyb. Odborníci radili, co dělat a jaké pomůcky používat, abychom si tělo pěkně protáhli a utužili.

Nedávno se mě někdo ptal, jaké je to být hercem. Být hercem, divadelním hercem je strašná dřina. Je potřeba se naučit spoustu textů, které musíte být schopni pokaždé, i třeba po dvou měsících, odehrát, pokud možno bez chyby, protože na jevišti je to tady a teď a nejde to vrátit nebo smazat.

Moje dávná a milá kamarádka je teď korpulentní dáma v letech, s nadváhou a vyměněnými oběma koleny. A tak nevychází z domu, když to venku klouže.

Když jsem byla malá, hodně ráda jsem bruslila, úplně nejradši na zimním stadionu. Sice se tam platilo vstupné, ale byl to pro nás vždycky takový malý svátek.

Lidé si dávají různorodá předsevzetí, někdo chce zhubnout nebo zbohatnout, někdo potřebuje vystoupit z kategorie „věčný začátečník“, ať už se to týká angličtiny, nebo navazování vztahů.

V naší malé a stále se zmenšující skupině spolužáků z dávných časů to vře. Spustila to Jana, když nám všem popřála, abychom navzdory divné době, které jsme se dožili, zůstali pozitivní.

Když řeknu, že žiji v paralelním vztahu, asi tomu, vzhledem k mému věku, neuvěříte. Ještě více překvapím, když dodám, že můj druhý životní parťák je kotel plynového topení.