Když se objevily takzvané chytré hodinky, vůbec mě nenadchly. Pamatuju, s jakou úlevou jsem se zbavoval těch hloupých, když mobil začal ukazovat přesný čas. A teď bych si měl na ruku znovu přivazovat nějakou smrsklou napodobeninu telefonu, který mám beztak v kapse? Nikdy!

„Touha je zázrak, kámo, zázrak...“ zpívá se v jedné skvělé písni. Přemýšlela jsem, proč by měla být touha zázrak. A čím jsem starší, tím víc těm slovům rozumím.

K čemu vlastně máme pololetní vysvědčení? Co je to vlastně za institut? Nedává se po půlce opravdového plnohodnotného roku, ale po pěti měsících ve škole. Navíc přichází jeden měsíc po Novém roce, tak jaképak pololetí? To slovo je prostě zavádějící.

Když se tak dívám na děti i dospělé v moderním zimním oblečení, často si vzpomenu na to, jak jsme kdysi chodívali oblečení my. V poválečných letech nebyl zrovna velký výběr ani konfekce, ani látek, ale šikovné ruce našich maminek dokázaly zázraky.

Připomenu si tu atmosféru pokaždé, když procházím v Českém Krumlově po lávce nad Vltavou. Vpravo hučí jez a na konci se chodník prudce svažuje do Široké ulice s bývalým mlýnem po pravé straně. Dnes zde proudí davy turistů, ale tehdy, před mnoha lety, zde bylo pusto.

Pamatuji si, jak jsem viděla prvního člověka, který šel po ulici a mluvil si sám pro sebe. Nebo to tak vypadalo. Držel nějakou krabičku a do ní vyprávěl a my jsme se mu smáli.

Cyklistický Závod míru byl kdysi velký podnik a v etapách mezi Prahou, Berlínem a Varšavou se vystřídala řada později hodně známých jezdců profesionálních pelotonů. Tenhle závod byl samozřejmě také ve středu zájmu médií.

Při nákupu potravin si často vzpomenu na rosettskou desku. To je ten slavný kus kamene, který našli napoleonští vojáci při egyptském tažení.

Přiznám se bez mučení, že zimu příliš v lásce nemám. S jejími krátkými a chladnými dny mne smiřuje jen občasná bílá sněhová přikrývka.

Je velký rozdíl mezi organizovanou krátkou dovolenou a třeba dvouměsíčním cestováním na vlastní pěst.