Volala mi dcera mé kamarádky a bývalá spolužačka mých dávno dospělých dcer. Dožadovala se receptu na máslový biftek babičky Justýny, který u nás kdysi ochutnala. Zajímala jsem se, proč po těch letech chce zrovna tenhle a dozvěděla se od ní, že se zkrátka rozvařila.

No, znáte to. Dlouhé večery, venku mrzne, nikam se nesmí, knihovny jsou zavřené. Doba jako udělaná pro probírání se odloženými věcmi. Třeba zažloutlými fotkami, suvenýry a vzpomínkami z cest.

Když před třiceti lety oznámili kapitáni tržního byznysu, že odteď bude všechno k mání, zajásala naše spotřebitelská srdce radostí. Pryč jsou doby, kdy jsem na hlavní část skříněk do obýváku v novém bytě čekala pět měsíců.

Miluji nečekané a překvapivé nálezy. A nemusí být ani nijak hodnotné. Stačí prostě ta síla překvapení.

Vždycky koncem ledna se na všech školách stupňuje nervozita, frekvence zkoušení, testů a písemek, protože se blíží vysvědčení, postrach všech učitelů.

Tak jsem konečně viděl distanční výuku na vlastní oči. Dokonce bez počítače a bez internetu. Bylo to na zamrzlé nádrži Bagr v českobudějovické Stromovce.

Můj kamarád má pěkný autoservis. Nejenom, že se nám stará o našeho Miníska, ale rád k němu zajdu, i když nic nepotřebuju. Jenom se dívám a žasnu.

„Taky byste mohla ovládat plynový kotel mobilem“, prohodil poté, co to nové zařízení zprovoznil, servisní technik. Spíš to jen tak zamumlal, jako jakousi, v mém seniorském věku zcela hypotetickou, možnost.

Také vám vždycky trošku zatrne, když slyšíte slovo tajemství? Ano, jasně, to slovo už samo o sobě polechtá naši fantazii, skrytou touhu po věcech tajemných a třeba i nevysvětlitelných.

Pěškování. Vážené a milé i vážení a milí, tedy všichni, kdo v tuto chvíli právě posloucháte, opravdu to není další příznak Covidu – 19, ne slyšíte dobře! Skutečně mluvím o pěškování, tedy o chůzi.