Letos se už popětadvacáté v naší vsi sešli milovníci tahacích harmonik, jak heligonek, tak pianovek, na svém pravidelném letním setkání.

Tak schválně, jak jste dnes odstartovali svůj den? Cvičením, kávou, cigaretkou  nebo zcela jinak? A také už víte, že pokud si svůj ranní rituál odepřete, celý den jste nějak nesví?

Je jedna jediná stále se opakující situace, ve které se vyjadřuji nespisovně a dost nahlas, ačkoliv jsem v kuchyni sama. To když se marně pokouším odchlípnout růžek obalu, pod kterým se skrývá sýr nebo šunka.

Anekdoty nemají  autora, pouze vypravěče.  Šíří se od úst k ústům, od města k městu. Také se jim říká vtipy nebo fóry.  Snaží se rozesmát a pobavit.

Za borůvkami kdysi vyrážela celá naše rodinná smečka vlakem nebo autobusem většinou už ráno. Každý měl svá vytipovaná, spolehlivá místa, která však bývala rodinným tajemstvím. K nezbytnému vybavení vedle svačiny a lahve s pitím patřily košíčky a plechové hrnky, do kterých se borůvky trhaly a pak přesypávaly do společného.

V autobuse přede mnou seděli dva osmiletí kluci. Nevěnoval jsem jim pozornost, ale najednou slyším povědomé vzdechy. Však víte. Ach, ich, ještě... Hošíci zkrátka sledovali na mobilech videa pro pány a dobře se bavili při exkurzi do jim nového světa.

Občas bývám nazlobený nejen počasím, ale i nevhodným používáním naší mateřštiny v médiích a jejím zaplevelováním.

Vracel jsem se nedávno z velké civilizace vlakem k nám do vsi. Zaujala mě parta mladých spolucestujících se zajímavým vybavením.

Naším severním sousedem je Polsko, země, kde žije téměř 40 milionů obyvatel. Češi i Poláci hovoří slovanskými jazyky, jejich kultury k sobě mají blízko, ale jsem přesvědčen, že my se o polskou zajímáme nepoměrně méně než Poláci o tu naši.

S kamarádem Martinem jsme projížděli autem Polabí a na výpadovce z Čelákovic stála stopařka, solidní paní středního věku zaskočená nejspíš svou situací, ujel jí autobus a teď se peče na rozpáleném asfaltu a v dobrodiní řidičů moc nedoufá.