Moje babička Justýna měla snad pro každou situaci nějaké příhodné rčení. Na její moudra ráda vzpomínám, protože mám pocit, že je tak pořád vedle mě. A že těch situací člověku život nabízí nespočet.

K něčemu se vám přiznám. Žiju v Budějovicích přes třicet let, ale z jednoho pohledu jsem pořád náplava. Stále jsem nezvládl místní názvosloví a už si nedělám naději na zlepšení.

Když si vzpomenu na své dětství a školní léta, tak o sexu se oficiálně téměř nemluvilo. V té době to bylo jaksi všeobecně tabu. Ve školních osnovách se sice objevilo pár kapitol o lidském těle, ale opravdu hodně skromných.

Na začátku listopadu je na některých stromech ještě zelené listí, ale výlohy obchodů už ve vás vzbuzují pocit, jako byste se měli připravovat na expedici na severní pól. Ulice podlehnou invazi vánočních dekorací a obchodní centra se promění na scény ze sci-fi filmů.

Kamioňáci. Truckeři. Tiráci. Chlapi za volantem mnohatunových monster. Poslední dobou jsem se s nimi neplánovaně setkal hned třikrát.

Odjakživa jsem se snažila pomáhat tam, kde to bylo potřeba. Takže když mi naše rozhlasová marketingová manažerka Anička před časem sdělila, že je třeba, abych se za studio stala jednou z dvanácti žen pro kalendář určený pro charitativní účely, neváhala jsem ani chvíli.

Mýlit se je lidské. Člověk se nikdy nepřestává učit. Ne, nebojte se, nemíním vás tady ukamenovávat nezpochybnitelnými životními pravdami, chtěl jsem tím jenom naznačit, o čem bude řeč.

Když jsme kdysi budovali náš domek u Lipna, dával jsem pozor na to, abychom nebyli odkázáni pouze na jeden druh energie. Tak máme kamna na dříví, pomocné elektrické přímotopy a sporák na propan butan.

Když nevíte, jak sestavit nábytek, přivrtat poličku, dotáhnout kapající kohoutek nebo opravit rozbitý vypínač, můžete si domů zavolat hodinového manžela.

Pořad Písničky na přání vysílaný stanicí, kterou právě posloucháte, si pouštím ze zvyku. Poslouchali ho moji rodiče, už z tradice baví i mě. Nedávno mě zaujalo netypické přání posluchače.