Vážení posluchači, dovolte mi, abych využil toho, že teď mluvím do rozhlasu, a obrátil se na vás s jistou nabídkou: Nechce někdo z vás komáry?

Nejsem žádný velký cestovatel, natož abych byl objevitelský typ, který musí kvůli uspokojení svého ega navštěvovat stále nová a nová místa. S postupem času mi ke štěstí docela dobře stačí pár oblíbených vyzkoušených lokací, kam mohu jezdit opakovaně, neustále a dokolečka bez omrzení.

V třicetistupňové výhni jsme se nechali odvézt k templu Gunung Kawi Sebatu. Netušili jsme, co nás čeká. Symbióza staveb, mnoha soch bizarních bohů a démonů, tekoucí vody a tropických rostlin, nádherných, barevných, vysokých, kvetoucích.

Mezi novinkami, kterými do mě buší internet, se mihnul i neobvyklý termín patnáctiminutové město. Podíval jsem se, oč jde, a nepřipadlo mi to vůbec hloupé. Jde o další pokus, jak omezit auta ve městech, ale tentokrát ne vršením zákazů.

Srdíčko probodnuté šípem doplněné monogramem dvou zamilovaných lidí – možná jste ho kdysi v euforii ze své lásky taky někam nakreslili nebo vyryli. Do lavičky v parku, na školní lavici, na plot nebo třeba do kůry stromů.

Nedávno mi padl do oka inzerát na seznamovací večírky: „Nemáte si s kým povídat? Přijďte mezi nás!“ Když jsem tuhle šla na nákup do Tesca a přecházela parkoviště, napadlo mě tento slogan trochu pozměnit. Asi takhle: „Nemáte si s kým povídat? Jděte do prádelny!“

Naše řidička nás vysypala ve vesnici, nasměrovala k pokladně, kde jsme každý zaplatili 250 bahtů, což je pro místní docela dost, a ukázala nám cestu do postranní ulice. A tam to bylo.

Vzpomínáte na líbezného Večerníčka Krkonošské pohádky? Přesně jako v Krakonošově zahrádce si připadala známá, když s několika kamarádkami procházela Šumavou po zelené značce od Železné Rudy.

Je opravdu s podivem, že žijeme v jednadvacátém století a stále vedeme náboženské války. Svět je plný lidí, kteří střílejí ostatní, aby dokázali, že jejich bůh je ten nejsprávnější.

Před více než čtyřiceti lety jsme daly s kamarádkami dohromady početnější dámskou partu, s níž jsme vždycky v létě vyrážely s batohy na týdenní vandr po vlastech českých. Říkaly jsme si Old ladies expedition a myslím, že jsme budily pozornost nejen svým počtem.