Blížil se konec druhé světové války. Německo se zdálo být na kolenou, ale jeho válečná mašinerie dosud vzdorovala. Například v půlmiliónových Drážďanech, kam se navíc denně uchylovaly desítky tisíc uprchlíků, stále chrlil nové a nové zbraně zbrojní průmysl. Ve Florencii nad Labem, jak se městu za dob míru přezdívalo, dosud fungovalo na sto třicet továren tohoto typu. A morálka nacistů, vysoce postavených i řadových, byla sice už nalomena, ale do bodu nula ještě neklesla. Právě v tomto bodě se začala pozvolna odvíjet historie nového festivalu, který zde od několik desítek let později vznikl...

V dalším dílu pořadu Slavná auditoria nás Jiří Vejvoda pozve do operní budovy a koncertní síně, resp. hned tři sálů o různé velikosti, umístěné pod jednou střechou. Nachází se ve městě o čtrnácti miliónech obyvatel, v srdci megalopole, vzdálené od Prahy bezmála devět tisíc kilometrů.

nes, kdy se Evropa nezřídka utápí v bezpočtu sporů a konfliktů, je skoro těžké si představit úlevné nadšení, jaké se většiny obyvatel tohoto kontinentu zmocnilo po událostech roku 1989. A též v souvislosti se změnami, které následovaly. Na čelném místě k nim patřilo spojení dvou německých států, které si většina z nás, ale především Němců samotných, do poslední chvíle nedokázala představit. A přece k němu došlo, což mělo – kromě mnoha zásadnějších věcí – vliv také na polohu budovy Berlínské filharmonie. A na osud světově proslulého orchestru, který v ní sídlí.

Bussetto. Malé město, ve kterém žije necelých sedm tisíc obyvatel. Ležící nedaleko Piacenzy, Parmy či Cremony. Snadno lze podlehnout dojmu, že poslední ze jmenovaných sídel, proslulé výrobou houslí, zdejšímu kraji svou proslulostí vévodí. Jenomže Cremona má blízko vážného konkurenta. Alespoň mezi milovníky opery po celém světě. Zástupy těchto hudebních Nomádů míří totiž každoročně právě do Bussetta. Protože tam se 10. října 1813 narodil operní velikán nad jiné. Skladatel Giuseppe Verdi.

Určitá zásadní okolnost je příběhům koncertních sálů či operních domů společná. Nejedná se o nezáživný shluk čísel a údajů, nudný výčet jednotlivých dat. Je tomu právě naopak: za každou z těchto staveb, ať už ve světě či u nás, se skrývá konkrétní vyprávění o konkrétních lidech. O těch, kteří dali k záměru vybudovat dotyčný objekt svůj podnět; zpřístupnili potřebný pozemek; nabídli návrhu svůj um, poskytli své tvůrčí schopnosti; otevřeli projektu svá srdce i své peněženky.

Na mapě světa najdeme dnes už řadu měst, která mají své starostky či dokonce primátorky; jen jednomu sídlu, italské Ravenně, však už od roku 1990 vládne žena. Alespoň tedy pokaždé zhruba od konce května do poloviny července. V tomto období se totiž právě zde, deset kilometrů od Jaderského moře, v hlavním městě provincie italské provincie Emilia Romagna, koná široce respektovaný hudební festival. A tato zmíněná žena jej založila, dlouho vedla jako umělecká ředitelka a nyní je jeho čestnou prezidentkou.

Nejvhodnější způsob, jak určitý jev či konkrétní skutečnost vyhodnotit, je dávno ověřený vědecky. Spočívá v tom, že daný aspekt porovnáme s jinými, sice odlišnými, ale principiálně podobnými. Vědci, pokud vím, tomu říkají komparativní přístup. Zkusme ho použít na úvod naší dnešní cesty za dalším z koncertních sálů světa. V tomto případě Evropy. V dalším dílu pořadu Slavná auditoria budeme s jeho autorem Jiřím Vejvovdou putovat na její sever. Do Skandinávie.

Za každým festivalem stojí osobnosti. Otec zakladatel, umělečtí ředitelé, dirigenti. Málokde ale najdeme jev, jaký dlouho platil o velikonočním týdnu v Salcburku. Ve všech rolích - jako zakladatel, umělecký ředitel i častý dirigent - účinkoval jediný muž. Nebyl to ovšem ledaskdo. Psal se rok 1967, když se Herbert von Karajan rozhodl vrátit rodnému město vše, co mu umožnilo. Vždyť v Salcburku se roku 1908 narodil. Zde dirigoval už v jednadvaceti, kdy nastudoval Straussovu operu Salome; odtud se vydal k hudební proslulosti. A ve zralém věku se na jižní předměstí Salcburku, do movité oblasti Anif, vrátil.

Mít tak možnost prohlédnout si oblast, do které zamíříme v dalším dílu pořadu Slavná auditoria, z výšky… Například pomocí záběrů z dronu. Zjistili bychom zajímavou věc. Pod námi by se v krajině, rovné takříkajíc jako placka, vyjevil trojúhelník jako ze školních dob. Ideálně vytvarovaný by sice nebyl, ale přesto zřetelný. Jeho tři krajní body tvoří tři města. Mikulov je na mapě umístěný vlevo nahoře, Lednici vidíme vpravo nahoře a Valtice dole, skoro uprostřed. I tento pomyslný trojúhelník sestává z přepony, zde narýsované mezi městy v jeho severní části, a má též dvě odvěsny, na mapě směřující na jih. Ale už dost exaktních věd, nás přece zajímá umění, hudba. A ta se tu poslední dobou stále víc provozuje. Kraj za to vděčí Lednicko-valtickému hudebnímu festivalu.

Není neobvyklé, že ikonické postavy klasické hudby či opery mají hned několik muzeí, rozesetých v různých koutech naší planety. Koneckonců, ať už se jedná o pěvkyně či pěvce, skladatele či dirigenty anebo sólisty, každý z nich se někde narodil, vesměs pak jinde žil a v různých operních domech či koncertních síních se proslavil. Rozhodně neobvyklé však je, aby tato muzea vznikla ve volné souvislosti s písní. Tak proslulou a naléhavou, že zavdala příčinu k tomu, aby byla postupně založena a zpřístupněna čtveřice prostor, oslavujících osobnost, o níž se v dotyčné písní zpívá. Touto legendární postavou je dost možná neslavnější tenorista moderních operních dějin. Enrico Caruso.