Dvě místa ve Finsku spojuje jedno jméno, patřící nejslavnějšímu z tamních skladatelů klasické hudby. Tím prvním je starobylé město Turku, díky své zálibě v bistrech či kavárnách lákající dnes návštěvníky na přezdívku „finská Paříž“. Druhým naopak dům stranou od hlučících městských davů, vybudovaný v lesích na břehu jezera a nazvaný podle manželky svého majitele Ainola.

Přibližně sto kilometrů trvá ze severovýchodního okraje Prahy cesta do cíle dnešní výpravy za koncertním sálem. Poté, co necháme za zády rozlehlý areál mladoboleslavské Škodovky, se zanedlouho dočkáme výhledu na ikonický vrch Bezděz, strmě se vypínající nad stejnojmennou obcí. Zajímal nejen Hynka Máchu, ale i Bedřicha Smetanu. Míjíme odbočku na Doksy a směřujeme do města, kde se hudbě daří ve čtyřech výrazně odlišných objektech. Řeč je o České Lípě coby jedné z významných dominant Libereckého kraje.

Hudba a výtvarné umění se navzájem ovlivňují a inspirují dlouhodobě. Vzájemné jiskření můžeme pozorovat oběma směry. Skladatelé nacházeli – a nacházejí – podněty v obrazech, případně v sochách. A malíři či sochaři se nechávají ve své představivosti unášet tím, co jim ve formě podnětu nabízí hudba. Příkladů je v obou směrech této pomyslné umělecké dálnice bezpočet.

Přestože mu šlape na paty americké Las Vegas a nověji též asijské Macao, zůstává stále nejslavnějším kasinem na světě to, které sídlí v části monackého knížectví zvané Monte Carlo. Právě tam, na – v doslovném překladu – Karlově hoře, bylo vybudováno roku 1865. Monacké knížectví se tehdy potácelo ve finanční krizi a potřebovalo příliv peněz, lhostejno z jakých zdrojů. A palác, ve kterém se začaly provozovat hazardní hry, je dokázal hromadit.

Magické čtyřky v životopisech našich hudebních velikánů se už dávno přetavily – a před časem obnovily – do podoby Roku české hudby. Ten se stává každých deset let příležitostí, abychom si připomněli klíčové osobnosti naší hudební kultury. Bedřicha Smetanu, jenž – jak je všeobecně známo – přišel na svět roku 1824 a zemřel o šedesát let později. Antonína Dvořáka, který skonal v roce 1904. A Leoše Janáčka, narozeného roku 1854.

Jen málokterý tvůrce se může pyšnit tím, že je připomínán ve čtyřech, neřku-li pěti místech tří států. Natož pak jde-li o autory či interprety z oblasti klasické hudby. Jedním z mála, komu se dostává pocty na vícero místech po světě, je polský velikán klavíru a kompozice Fryderyk Chopin.

Kde se nalézá největší jízdárna široko daleko? Přesněji řečeno, v celé střední Evropě? A zcela precizně popsáno, na rozlehlém území někdejšího Rakouska-Uherska? Asi by si to po chvíli uvažování uvědomil každý z nás. Přece ve vídeňském Hofburku. Tam, kde probíhá drezůra slavných lipicánů, těch učenlivých bělostných krasavců. Jejich výcviku se říká Španělská jezdecká škola, protože původ lipicánů se traduje právě z této země.

V roce 2005 se uskutečnil první ročník Hudebního festivalu Znojmo. Svou tvář mu během dvou desítek let propůjčila celá řada významných muzikantů – Šporcl, Plachetka, či Kateřina Kněžíková. Na čem staví dramaturgie festivalu, který zraje jako víno? 

Semperova opera v Drážďanech byla inspirací pro vznik nové budovy divadla a baletu v Oděse, nejstaršího oděského divadla, v němž na dirigentském stupínku stál například i Petr Iljič Čajkovskij. 

Kdo hledá, ten najde, říkává se. A snad je to i pravda. Když ne úplná, tak alespoň částečná. A lze to doložit příkladem. Cyklus Slavná auditoria se totiž věnuje jednou měsíčně hudebním muzeím. Institucím, zaměřeným buď na klasiku obecně, anebo – což bývá obvyklejší – na konkrétní skladatele, pěvce, dirigenty. Jejich hledání nebývá snadné, zato však leckdy překvapivé.