Když se 16. září 1817 vydal šestadvacetiletý nezaměstnaný muž v dlouhém kabátě, bílém klobouku a modrých kalhotách do kostelní věže ve Dvoře Králové nad Labem, nemohl tušit, jak dlouhý příběh rozpoutá. Místo Žižkových šípů, které tam měly být uloženy, totiž Václav Hanka – protože o něm je řeč – údajně nalezl rukopis pocházející prý ze 13. či 14. století.
Co měl dokazovat, bylo na úsvitu našeho národního obrození nasnadě. Že náš jazyk, naše literatura a tedy i náš původ jsou dost staré na to, abychom zaujali rovnocenné postavení s jinými evropskými národy. A dychtivým českým uším to postupně znělo jako rajská hudba. Výčet umělců, které Rukopis královédvorský – a jeho o rok mladší dvojče, Rukopis zelenohorský – inspirovaly, je přehlídkou pojmů své doby. Pod vlivem Rukopisů složil Smetana operu Libuše; Hankův nález oslovil Antonína Dvořáka či Zdeňka Fibicha, nemluvě o malířích jako Aleš, Mánes, Mařák či Myslbek nebo literátech jako Hálek či Zeyer.
Od té doby se kolem nás, ale rovněž v nás samotných odehrálo mnoho změn. Ve světě jako takovém i v našem pohledu na něj. Včetně našich dějin a naší současnosti. Co ale vývoji zatvrzele odolává, je název budovy, ve které pravidelně zní i klasická hudba. Hankův dům.

Leoš Janáček nemá jen – coby poctu doslova nadpozemskou – impaktní kráter na planetě Merkur, pojmenovaný na jeho počest. Po Janáčkovi je pojmenováno několik festivalů klasické hudby. A vždy to má zeměpisnou souvislost s jeho životem.

V Ostravě, kde se Mistrova životní pouť roku 1928 uzavřela, existuje Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka, do roku 2017 známý jako Janáčkův máj. Nedávno zastřešil i hudební přehlídku v Hukvaldech, kde se skladatel narodil a kam se vracel především poté, co zde zakoupil úhlednou vilku. 

Mluvě o jeho pobytech mimo domov, nelze zapomenout na Luhačovice. Leoš Janáček tam rád zajížděl a proto nepřekvapí, že se zde už řadu let koná hudební festival s jeho jménem ve štítě.

Všem, kdo se tak či onak zajímají o kulturu obecně a o klasickou hudbu zvlášť, nejspíš utkvělo v paměti přelomové datum 11. ledna 2017. Právě v onen den, či spíše večer, byla totiž – po letité, a pořádně prodražené stavební odysee – slavnostně zpřístupněna proslulá budova Labské filharmonie.
Od té doby se v ní uskutečnil bezpočet koncertů nejrůznějších těles zaměřených na nejrůznější žánry, což kromě jiného vedlo k poznání, které bychom měli mít na paměti i pro případ, že nové koncertní sály vzniknou doopravdy i u nás. Že totiž ani od slovutných mistrů akustického řemesla, které je vlastně do značné míry i uměním, neexistuje záruka, že v těchto sálech bude znít naprosto dokonale barokní i soudobá hudba či skladby pro menší i výrazně větší hudební tělesa. Akustický kompromis tohoto typu prostě neexistuje, takže vždy bude někdo nadšen, někdo jen spokojen a jiný bude brblat.

V různých oborech lidské činnosti se traduje – někdy s porozuměním a jindy s hořkostí – odvěké manažerské pravidlo. Spočívá v tom, že jakmile se jednou někdo etabluje jako špičkový manažer, bývá takzvaně nesestřelitelný. I když musí jednu instituci, kde stál u kormidla, z toho či onoho důvodu opustit, objeví se o jeho služby zájem v jiné, podobné firmě.
Jednou z klíčových osobností minimálně prvních dekád 20. století je určitě vídeňský rodák s portugalsky znějícím příjmením. Alexander Pereira. Jeho cesta vzhůru operním světem sice načala nenápadně a zvolna. Nicméně na ní vystřídal klíčová operní působiště v Evropě.

Město, jehož název odkazuje na biblickou horu v Izraeli, vybudované roku 1420 husity na ostrohu nad řekou Lužnicí. Tismenický potok ji propojuje s vodní nádrží, odkazující se svým pojmenováním Jordán rovněž k posvátné Knize knih.
, Tábor je dnes ve svém centru překrásným městem klikatých uliček se zřetelným gotickým půdorysem. Ať už klesají směrem k řece anebo stoupají vzhůru, prýští do ústředního náměstí, zvaného – jak jinak než Žižkovo. A právě tam směřují naše kroky do rozhlehlé budovy Staré radnice. Její chloubou je totiž Velký sál, ve kterém tu a tam zní klasická hudba nejvyšší úrovně. Sice snad méně často než ve skvostném divadle, nesoucím jméno zdejšího rodáka Oskara Nedbala. Anebo ve společenském domě Střelnice. Jakkoli jsou tyto dva objekty důležité, nesnesou ovšem srovnání s tím, co je v celém městě Tábor historicky nejcennější. A tím je takzvaná síťová klenba, zastřešující právě zmíněný Velký sál Staré radnice. Pro jeho velkolepý vzhled docela trefně přezdívaný Palác.