Nejen mnoho žen, ale i mužů má ruku v ruce se svým pokračujícím věkem utkvělé přání. Být stále mlád. A u veřejně činných osob, jako jsou například dirigenti či dirigentky, to logicky platí dvojnásob.

Vždyť kromě svého umění nabízejí publiku i pohled, často velmi zblízka, na jejich vzhled, na jejich tělesnou schránku. A jsou-li s ní sami alespoň přiměřeně spokojeni, posiluje to podvědomě jejich sebevědomí na pódiu. V opačném případě je tomu naopak.

Jak ovšem kdysi kdesi sama pobaveně podotkla, existuje mezi dirigentkami osoba, která si se zmíněným problémem hlavu neláme. Neboť si díky svému příjmení, které si nezměnila ani sňatkem, mládí jaksi vetkla do štítu. Jmenuje se totiž Simone Young.

Jen jednou za mnoho let se Česká republika takzvaně ujímá kormidla nad celou Evropskou unií. Přesněji řečeno, předsedá Radě Evropy. Ve skutečnosti spíš celoevropskou agendu koordinuje a posouvá, než že by vše striktně iniciovala či řídila. Přesto byla však nešťastné, jak to dopadlo poprvé. Řeč je o roce 2009, kdy byla naší tehdejší vládě vyslovena během našeho předsednictví v Poslanecké sněmovně nedůvěra, aniž byl na stole jasný plán B. Ovlivnilo to negativně nejen naši pověst na kontinentě, ale i řadu dílčích akcí, připravených tehdy pro půlroční předsednické období.

Dávno předtím, než vláda čerstvě vzniklé Československé republiky určila výnosem z roku 1920 pro skvostné město na jihu naší země název Český Krumlov, se zdejší osídlení jmenovalo jinak. Na první poslech méně efektněji. Krumme aue neboli Křivý luh. Rozuměj louka na vlhkém podloží, rozkládající se uvnitř nepravidelně tvarovaných záhybů neboli meandrů Vltavy. Město pozvolna rostlo. K zámku, respektive hradu a podzámčí se přibyla na levém břehu řeky čtvrť zvaná Latrán a na pravém břehu Nové Město. S cennými stavbami i půvabnými pozemky. Leckteré z nich dnes alespoň příležitostně slouží provozování klasické hudby. A tak je vhodné se za nimi vypravit.

V myslích mnoha obyvatel Prahy stále platí jistá nedůvěra k měnícímu se prostředí v Ostravě a okolí. Nejen životního, zlepšujícího se úměrně s tím, jak se někdejší oblast zaměřená na těžbu uhlí a těžký průmysl vydala jiným, zdravějším směrem. Ruku v ruce s akcentem na vzdělání a kulturu se ovšem projevuje i posun v sociální struktuře Ostravanů.

Ten se sice odehrává jen zvolna, formou postupné generační výměny. Ale je znát. A jako podkapitolu v tomto barvité škále změn je nutno zmínit i to, jak se v kraji, který byl ideologickou baštou minulé doby, napravuje vztah k duchovnu. K víře.

Okcitánie. Zní to poněkud exoticky. Vzdáleně. Ale přitom nás od oblasti, která se s odkazem na historii takto nazývá, nedělí přehnaně velká vzdálenost. Dopravit se do jihofrancouzského města Montpellier chvíli trvá. Stojí to ovšem za to.

Návštěvník se ocitne v jednom ze třinácti metropolitních regionů Francie, který ovšem nezabírá jen třetinu jižní části této země. Přes hranice se totiž Okcitánie rozprostírá západním směrem do Katalánska a východním do Monaka i kousíčku Itálie. Neudiví proto, že sice převládajícím jazykem šestnácti miliónů zdejších obyvatel je francouzština, ale zní tu i katalánština či italština. A z úst zhruba půl milionů místních též okcitánština. Jako jeden z románských jazyků, dnes bychom spíše řekli dialektů.

Housle, klavír i violoncello. Všechny tato hudební nástroje vyzkoušela Finka Susanna Mälkki. Nakonec jí učarovala dirigentská taktovka. Jaká byla její cesta na post šéfdirigentky Helsinských filharmoniků ?

Nic na tomto světě neexistuje ve vzduchoprázdnu, takříkajíc neplave ve vakuu. Vše, včetně koncertních sálů či operních domů, má své souvislosti. Historické, geografické, sociologické. Měrou vrchovatou to platí pro brněnský Besední dům. Místo, které neoddělitelně souvisí s tamním společenským i politickým vývojem přinejmenším posledních sto padesáti let.

Besední dům, sídlící na rohu dnešní Husovy ulice a Komenského náměstí, v sobě totiž nese příběhy, které vypovídají zdaleka nejen o hudbě, ale také o národnostních třenicích, literatuře, politice. Samozřejmě, že dnes tuto rozlehlou neorenesační budovu vnímáme především jako sídlo jednoho z našich nejlepších symfonických těles – Filharmonie Brno. Jak šel čas, hudba skutečně začala v Besedním domě převažovat, hrát takříkajíc první housle.

Kroměříž. Hanácké Atény, ve kterých by Božena Němcová se svojí povídkou V zámku a v podzámčí neuspěla. Tady jsou totiž kostky rozdány jinak. Alespoň co se týká každoročního hudebního festivalu s názvem V zahradách a zámku Kroměříže.

Netrčí z něj sociální osten, který – při veškeré romantice – spisovatelka kdysi do svého dílka vložila. Tady se v jednadvacátém století nejedná o protiklad mezi tím, jak klasická hudba zní na zámku, v zahradách či – tu a tam – rovněž v takzvaném Nadsklepí. Které však není symbolem útlaku, ale naopak místem, kde se české kultuře, hudební i divadelní, dařilo v novodobějších dějinách města Kroměříž nejvíce.

Nenápadně, ale zároveň neústupně se během posledních desetiletí vměstnal mezi nejlepší symfonická tělesa ve Spojených státech amerických orchestr sídlící v Clevelandu. Půlmiliónovém městě, vzdáleném přes sedm set kilometrů od New Yorku. Zdejší symfonikové nastartovali svou cestu mezi elitu klasiky za dvou slavných dirigentů. Skoro pětadvacet let, od roku 1946 do roku 1970, stál v jejich čele George Szell. A po něm se v roce 1972 chopil šéfdirigentské taktovky Lorin Maazel, který setrval po celou jednu dekádu. Konečně od roku 2002 na ně velice dlouhým angažmá navázal Rakušan Franz Welser-Moest.

„Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi, kdo je nejkrásnější,“ ptala se královna v pohádce bratří Grimmů o Sněhurce a sedmi trpaslících. A zrcadlo jí, pokud si to z dětství dobře pamatuji, pravdivě odpovědělo, což dotyčnou rozpálilo do běla.

Zcela odlišnými pocity se zajisté opájí dirigentka, které mezinárodní soutěž, pořádaná pro ženy s taktovkou v Paříži, odpoví kladně na otázku, kterou lze parafrázovat takto: „Maestro, Maestro, řekni mi, kdo je nejnadějnější?“ S tím, že se dotyčná neptá některého z hudebních Mistrů, ale soutěže nazvané Maestra. Mistryně, chcete-li. Což se však, alespoň co vím, v hudbě – na rozdíl od sportu – nepoužívá.