Archiv Plus

Osobnost prvního československého prezidenta přibližujeme prostřednictvím dochovaných rozhlasových nahrávek z období první republiky. Tomáš Garrigue Masaryk (7. března 1850 až 14. září 1937) patří nesporně k nejvýznamnějším postavám našich novodobých dějin. Nahrávek s jeho hlasem existuje ale velmi málo.

Jsou státní vyznamenání skutečnou poctou těm, kteří se zasloužili o stát či státnost, nebo jde jen o monarchistický přežitek v rukách nezodpovědných politiků? Různá ocenění udělovali všichni naši prezidenti včetně toho prvního, Tomáše Garrigua Masaryka – a přes proklamované republikánství po rozpadu rakouské monarchie v tom asi byl kus vzpomínky na doby, kdy panovník odměňoval své věrné.

„Nedojímalo mě to. A nedojímá mne to dodnes,“ řekl Jan Werich v roce 1969, když hovořil o 28. říjnu 1918. Klíčový den našich dějin prožil v Praze a tak byl u všeho, co se tehdy stalo. Důvodem jeho ambivalentního postoje může být věk, protože Werichovi tehdy bylo jen 13 let.

Už podruhé se vracíme k archivu středoevropského zpravodaje Hlasu Ameriky z konce 80. let minulého století Jolyona Naegeleho. Na konci komunistické éry v Československu natáčel reportáže a rozhovory, které by se nikdy v oficiálním československém vysílání objevit nemohly.

Pětice politiků – Alois Rašín, František Soukup, Jiří Stříbrný, Antonín Švehla a Vavro Šrobár, která řídila pražský převrat v roce 1918, byla poměrně záhy nazvána „muži 28. října“. Každý z této pětice se stal v Československé republice ministrem, ale jejich další osudy se výrazně lišily.

Druhá polovina válečného roku 1942 se nesla ve znamení řady významných událostí. Německo zahájilo letní ofenzívu v Sovětském svazu a západní mocnosti odvolaly Mnichovskou dohodu. V archivu Českého rozhlasu jsou dodnes z tohoto období i zajímavé nahrávky z továrny Orion, o životě v obsazené Praze, rozhovor s československými dětmi v Anglii nebo postřehy Voskovce a Wericha ze zámoří.

Konec roku 1952 proběhl v Československu zcela ve znamení procesu s Rudolfem Slánským a společníky. Svou činnost pak zahájila Československá akademie věd vytvořená podle sovětského vzoru.

Bezbarvá kapalina s alkoholovým zápachem, je těkavá, hořlavá a silně jedovatá. To je metanol, dříve označovaný jako dřevný líh. Problém je, že se nedá rozpoznat od etanolu, který je běžnou, a někdy i hlavní, součástí alkoholických nápojů. Nemají barvu a stejnou mají chuť i zápach. Metanol se používá jako rozpouštědlo, jako přísada do nemrznoucích směsí nebo pohonných hmot. A čas od času někoho napadne s ním pančovat alkohol určený ke konzumaci. Tak jako v roce 2012.

Jeho reportáže jsou poutavé, plné vnitřního napětí. Pauzy v řeči nejsou náhodné, i ticho násobí účinek. Stejně tak volba slov, občas dvojsmyslného významu. Rovným až monotónním projevem zprostředkovává obraz plný emotivních detailů. Josef Cincibus patřil k nejlepším českým rozhlasovým reportérům vůbec, jen stál u mikrofonu v tragické době našich dějin.

Takto prý žertovali o Otakaru Motejlovi jeho přátelé. Byl nepřehlédnutelný. Nejen kvůli všudypřítomným cigaretám a přenosnému popelníčku, který mu darovali, ale hlavně svou povahou, noblesou, smyslem pro humor a neúnavností, s níž odmítal plout s dobovými proudy. Ať už jako advokát, ministr spravedlnosti nebo první český ombudsman.