
Sign up to save your podcasts
Or


„Dramatický úbytek hostů je dnes největší problém české gastronomie. Lidi na to prostě nemají peníze,” říká v Karel ŠImůnek, restauratér a majitel restaurací Zas a Znova, Di Nuovo a nově i Pivovarů Římská. Kritizoval i přístup státu k podpoře gastronomie. Zatímco velké podniky dostávají dotace a pomoc, gastronomický sektor byl během covidu a energetické krize opomíjen: „Velké firmy dostávaly pomoc od státu, ale na náš segment gastronomie se úplně sere.”
Vláda by podle něj mohla zásadně přispět ke zlepšení situace snížením DPH na potraviny a nápoje, jak je tomu v sousedních zemích: „Ve všech okolních státech je nižší DPH v gastronomii než u nás. U nás je to 20 %, a to není jen na alkohol, ale i na nealko nápoje.“
Před časem se Šimůnek začal rozhlížet po novém prostoru v Praze, protože majitel objektu, kde je jeho restaurace Zas a Znova, mu hrozil výpovědí smlouvy. Nakonec ale restauraci přesouvat nemusel, prostorem bývalého pivovaru v Římské ulici byl ale natolik okouzlen, že se rozhodli podnik koupit „Pivo je drahé, tak jsme si řekli, že si ho budeme vařit sami,“ říká.
V rozhovoru došlo i na téma zaměstnávání mladých v gastronomii a jejich platových očekáváních. “Mladí jsou sebevědomí často až příliš. Když si domluvím deset schůzek s budoucími zaměstnanci, devět z nich ani nepřijde,” tvrdí Šimůnek.
Karel Šimůnek se v rozhovoru dotkl také tématu průvodce Michelin a státní podpory pro českou gastronomii. Kritizoval především způsob, jakým byla prezentována investice státu do zapojení se v Michelinu. Podle něj to bylo vyloženo jako podpora restauratérům, ale jako investice do celé české gastronomie a kultury.
„To není přece prezentace jen hospod. Gastro patří do kultury obecně. Máme tady nějakého seriózního hodnotitele, který má světové uznání, a chceme, aby ti lidé sem přijeli a hodnotili nás objektivně,“ vysvětlil Šimůnek.
Zároveň poukázal na to, že Michelinský průvodce je objektivní na rozdíl od některých žebříčků a recenzí, kde je podle něj možné získat uznání zaplacením za recenze, nebo reklamu.
V Salonu Echa tentokrát zkoumáme, jak průchodný je nápad české vlády zásadně revidovat evropskou Zelenou dohodu a speciálně zrušit zákaz aut se spalovacími motory. Do studia přišli místopředseda ODS Alexandr Vondra a jeho kolega v Evropském parlamentu a lídr Motoristů Filip Turek. Proti nim se na dálku připojil pirát Mikuláš Peksa, který sice nově už není v Evropském parlamentu, ale výmluvně jsme ho zastihli v Bruselu.
„Jsem přesvědčen, že koalice s ANO po příštích volbách by byla pro ODS smrtící,“ říká bývalý premiér a někdejší předseda ODS Petr Nečas. „Dokud TOP 09 a KDU-ČSL dokáží přinášet 6 až 10 procent hlasů, má smysl, aby koalice Spolu trvala,“ dodává a tvrdí, že ODS by neměla usilovat o získání každého voliče a měla by se soustředit na své klíčové středostavovské voličské vrstvy. „Nedělat politiku pro všechny, nedělat politiku pro ty, kteří nás stejně volit nebudou.”
Koalice Spolu i samotná ODS podle bývalého premiéra musí v nadcházejícím roce doručit voličům jasné výsledky, které osloví její tradiční voličské jádro. „Teď už se musí soustředit na své voličské skupiny, pro ně začít pracovat, aby se neopakovalo to, co celkem logicky se dalo očekávat a stalo se v průběhu krajských voleb,“ řekl v narážce na voliče, kteří v nedávných volbách zůstali doma.
Podle Nečase je klíčové, aby ODS zaměřila svou pozornost na doručování konkrétních výsledků a nevzdávala se své pozice. „ODS musí tvrdě zabojovat a především je naprosto jasné, že když tady bude vláda vedená ANO, tak se tady v té zemi nezmění vůbec nic k lepšímu,“ dodal.
Nečas tvrdí, že Petr Fiala je schopen dovést ODS a koalici Spolu k úspěchu v nadcházejících volbách a ocenil Fialovu trpělivost a loajalitu, zejména v souvislosti s odvoláním ministra Ivana Bartoše. Řekl, že Fiala prokázal „obdivuhodnou osobní loajalitu“ a že odvolání Bartoše bylo nevyhnutelné, i když mu dal čas do voleb, aby nepoškodil Piráty.
Právě Petr Nečas Fialu přivedl do vysoké politiky. Fiala byl původně jeho poradcem a Nečas ho v roce 2012 jmenoval ministrem školství ve své vládě. Nečas zdůraznil, že od začátku věděl, že Fiala má politické ambice a chce se zapojit do vyšších pater politiky, což Nečas respektoval. Také zmínil, že již před volbami v roce 2010 jednal s moravskou ODS o tom, aby byl Petr Fiala nestranickým lídrem kandidátky na jižní Moravě do Poslanecké sněmovny, ale tehdy se to nepodařilo zrealizovat.
Při otázce moderátora na politický úspěch Roberta Šlachty ho bývalý premiér otevřeně označil za "lidské hovado" a uvedl, že se k němu nechce blíže vyjadřovat, protože jde o osobu, která nespadá do kategorie politiků, o kterých by chtěl mluvit.
Nečas naznačil, že Robert Šlachta měl vždy ambice dostat se do vysokých politických funkcí, to podle něj vedlo i k událostem, které přispěly k Nečasovu pádu z premiérské pozice. Výslovně však Nečas uvedl, že se nechce blíže vracet k vlastní kauze, kvůli níž musel opustit politiku, a označil to za uzavřenou kapitolu.
Být příslušníkem nějakého národa samozřejmě znamená dělit lidi na my a oni. Pokud si položíme otázku, kdo jsou v našem případě ti „oni“, zjistíme, že to jsou na prvním místě Němci. Naše národní identita se prostě vytvářela na vztahu k Němcům a dodnes se na postoji k Němcům ve významné míře znovu a znovu utvrzuje. Zejména pro populistické politiky představují Němci vhodného strašáka, kterého je možné vytáhnout, když je třeba vyburcovat národ, jako to třeba předvedl Miloš Zeman v souboji o prezidentský úřad s Karlem Schwarzenbergem. Toto vymezování se vůči Němcům, má samozřejmě své historické kořeny. „Území, obývané Němci, je území naše a naším i zůstane. My jsme vybudovali svůj stát, my jsme jej udrželi, my jsme jej budovali znova. Tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně do země přišli jako emigranti a kolonisté.“ Tak hovořil Tomáš Garrigue Masaryk ve svém Poselství Národnímu shromáždění 22. prosince 1918. Masaryk samozřejmě musel vědět, že to není pravda, ale v tu chvíli bylo důležitější pozvednout národní prapor. Němci přišli do prostoru, který dnes obýváme, na pozvání tehdejších panovníků, ale i šlechticů nebo církve. Až do 13. století zde dominovalo slovanské osídlení, ovšem soustředilo se většinou pouze podél velkých řek. V příchodu Němců viděli zdejší elity ekonomický přínos. Němci vystupují v mnoha příbězích z našich dějin. Jedním z nejdůležitějších je třeba legenda o sv. Václavovi. Ten bývá pokládán za příklad podrobení se Němcům, někdy bývá dokonce označován za příklad kolaborace s Němci, jak se kdysi vyjádřil Miloš Zeman v českém parlamentu. Pro křesťany je to mučedník, od 19. století zároveň i národní patron. Dnes oceňujeme jeho roli při šíření křesťanství, které nás v té době zařadilo do západní civilizace. Navíc křesťanství jako státní náboženství umožnilo Přemyslovcům sjednotit Čechy. Ovšem skutečným zakladatelem státního útvaru byl spíše než Václav jeho bratr Boleslav. Svatý Václav byl později zdiskreditován za okupace, kdy byl Němci a českými kolaboranty účelově využit jako příklad údajného pragmatického politika, který pochopil, že je třeba se přidat k Říši. Etnickou odlišnost mezi Čech a Němci si uvědomovali lidé už ve středověku, o čemž svědčí jak Dalimilova, tak Kosmova kronika, ale dělení tehdejší společnosti podle stavu nebo podle víry bylo silnější než to nacionální. Český rytíř měl daleko blíže k německému rytíři než k českému sedlákovi, čeští protestanté měli zase blíže k německým protestantům než k českým katolíkům. Ani v bitvě na Bílé hoře nešlo o boj českých stavů proti německým, ale společný boj stavů proti panovníkovi, který chtěl zavádět absolutismus. Mezi tzv. českými pány, popravenými po Bílého hoře na Staroměstském náměstí, byla asi třetina Němců. Vše se dost změnilo v 2. polovině 19. století, kdy české obrození dostalo politický program. Tím začaly česko-německé spory gradovat. Eskalace nacionálních sporů pokračovala za první republiky a měla více příčin. Důležité byly ekonomické otázky. Hospodářská krize postihla více sudetské Němce, česká politika pod vedením agrární strany hájila zájmy hlavně českých sedláků, bída a nezaměstnanost vedla k radikalizaci antisystémových stran. Emanuel Rádl již koncem 20. let kritizoval politiku vůči Němcům a tvrdil, že pokud se nepodaří zformulovat politický národ, stát nepřežije. Bohužel měl pravdu, ale je otázkou, zda to v tak krátké době bylo realizovatelné. Po válce jsme – slovy prezidenta Beneše – německý problém vylikvidovali odsunem. K tomu se v podcastu ještě vrátíme. Vzápětí jsme se – možná i ze strachu z německé odplaty –uchýlili pod křídla Sovětského svazu. Ale náš komplex vůči Němcům jsme tím nevyřešili. Je jasné, že k formování sebe samého se potřebujeme se od někoho odlišit. Bez Němců bychom určitě nebyli tam, kde jsme, přesně ve smyslu Palackého slov o vzájemném stýkání a potýkání.
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz
A tvůrce můžete podpořit i na https://www.forendors.cz/rakosnikvavra
„Kdo se vypisuje na sociálních sítí, páchá hřích,“ pravil Nassim N. Taleb, shodou okolností v jednom tweetu. Slovem hřích poukazuje k původu písma. To je od svých počátků spjaté s náboženstvím, s posvátnou oblastí. Je možné, že jsme ani v kapitalistické společnosti tuto posvátnost zcela nevytěsnili. Jak praví Jules Renard: „Psaní je jediná profese, kde vás nikdo nepovažuje za směšného, když nevyděláváte peníze.“
Proč by mělo být vypisování na Twitteru hříšné? Své k tomu může říct i rumunsko-francouzský filozof a aforistik Emile Cioran. Sice zemřel před vznikem sociálních sítí, ale již ve své době psal o (ne)ctnosti nadmíry, s níž je moderna spjatá. Jak se neuměřenost projevuje? Dobře vysvítá právě na psaní. Od moderny je každý člověk nejen čtenář, potenciálně i autor.
Současnost to stvrdila: každý vytváří svůj „obsah“. Často písmenky, kterými toužíme našim názorům propůjčit podstatnost. Lidé prý v moderně podlehli iluzi, že na jejich individualitě a názorech je něco pozoruhodného a neváhají je pečetit ve slovech. To je omyl. Názor je dobrý leda jako východisko k myšlení. Zůstáváme-li u názoru, vypisujeme si klamavou podstatnost, záhy se měníme ve škleb sebe sama. O tom, že je na tom něco nezdravého, že nejsme pro individualitu stvoření, svědčí podle Ciorana únava, která prostupuje celý západní svět. „Moderna stojí na ctnosti nadmíry – odtud naše únava.“ Tak takhle se prý psát nemá.
Psaní má i jinou rovinu. Kdo se chce k ní dostat, nezbývá mu než experimentovat. Krutě. Není důvod, proč by jeden měl psát, co si myslí. Dobré je podepsat se pod něco, co si člověk nemyslí, a pak sledovat, co se s ním děje. Jak naivní vkládat do knih vlastní názory. Zajímavější je rozvíjet cizorodá hlediska a čekat, co se stane. Dobří autoři také nepíší proto, aby druhým něco sdělovali, ale aby na napsaném sledovali, jak se dostali do pasti vlastního myšlení, jak je vše, co říkají částečné, jak volá – v nejlepším případě – po „ano, ale…“. Takhle se psát má, ale je to umění. Skoro kaskadérské.
Neradno zapomínat na to, že psaní není jen umění, ale i řemeslo. V závěru nového dílu, který uzavírá sérií věnovanou třem dovednostem stěžejním pro humanitní disciplíny, nabízí autorka podcastu Tereza Matějčková několik poznatků z knih o dobrém psaní. Vychází z příruček od Stevena Kinga, Vladimíra Justa a Stevena Pinkera. Posluchač se dozví od Pinkera veskrze cioranovské vhledy: V psaní nekomentujeme sebe sama! Just podává seznam slov, která jsme opakováním ubili – a přesto tyhle nebožtíky dál užíváme, a Steven King zdůrazňuje, že psaní je přepisování.
Kapitoly
I. Nic, co stojí za to, nelze naučit. [začátek až 10:43]
II. Psaní a posvátnost: Dlouhé maily jsou hřích! [10:43 až 17:20]
III. Psaní a imitace: Proměňujeme se opakováním [17:20–22:53]
IV. Cioran o moderní ctnosti nadmíry [22:53–44:00]
V. Jak to, že jsou knihy chytřejší než jejich autoři? [44:00–53:09]
VI. Steven King, Vladimír Just a Steven Pinker: Jak psát lépe? [53:09 až konec]
Bibliografie
Emil Cioran, La tentation d’exister, in: týž: OEuvres, Paris 1995, str. 819–970.
Emil Cioran, De l’inconvénient d’être né, in: týž: OEuvres, Paris 1995, str. 1269–1400.
Vladimír Just, Slovník floskulí, Praha: Academia, 2003.
Steven King, On Writing. A Memoir of the Craft, London: Scribner, 2010 (vyšlo i česky).
Tereza Matějčková, „Špionáž světců. K Emilu Cioranovi“, in: táž: Kdo tu mluvil o vítězství? Osm cvičení ve filosofické rezignaci, Praha: Karolinum, 2023, str. 167–197.
Steven Pinker, The Sense of Style. The Thinking Person’s Guide to Writing in 21st Cetury, London: Penguin, 2014.
V aktuálním podcastu ekonomická redaktorka Markéta Malá upozorňuje na finanční problémy, které sužují českou vládu. Kritizuje nereálné základy návrhu státního rozpočtu pro příští rok a upozorňuje na rizika, která s sebou přináší. Jaké důsledky může mít odvolání dalších členů kabinetu a proč je právě nyní navýšení platů politiků špatně načasované?
Platy politiků a ústavních činitelů by mohly příští rok vzrůst až o 14 procent – navrhuje to ministerstvo práce a sociálních věcí. Reaguje tím na rozhodnutí Ústavního soudu, podle odborníků je ale načasování takovéto reakce krajně nevhodné, už s ohledem na stav státní kasy, nedávné katastrofální povodně, které si vyžádají další výdaje, ale i fakt, že teprve před necelými třemi týdny byly krajské i senátní volby a do těch sněmovních zbývá zhruba rok.
„Tato otázka by měla být řešena na začátku volebního období, nikoli v jeho posledním roce. A ne třeba v okamžiku, kdy rozpočtový výbor jedná o návrhu státního rozpočtu na příští rok, který úplně roztrhala Národní rozpočtová rada,“ říká Markéta Malá, ekonomická redaktorka Echo24, v aktuálním Hrotcastu.
Zvyšování platů politiků proto v této chvíli působí nejen symbolicky nevhodně, ale také politicko-marketingově doslova likvidačně. Ačkoliv se jedná o relativně malé částky v porovnání s celkovým rozpočtem, veřejnost může reagovat – a de facto již reaguje – negativně. To se stává ideální zbraní pro opozici, zejména pro Andreje Babiše, šéfa hnutí ANO.
Kondice rozpočtu je zásadním tématem i pro Národní rozpočtovou radu. Ta již vyjádřila pochybnosti o některých položkách jeho návrhu pro příští rok. Vládu viní z přílišného optimismu – třeba v očekávání výnosů z emisních povolenek nebo příjmů z dividend od firem s majetkovou účastí státu.Podle Markéty Malé by měl být šéf státní kasy Zbyněk Stanjura po Ivanu Bartošovi dalším politikem v pořadí, který opustí kabinet premiéra Petra Fialy. Důvodem je podle ní neuspokojivý návrh státního rozpočtu. „Je založený na nepravdivých, vymyšlených číslech, která v tuto chvíli nelze obhájit,“ říká redaktorka Echo24.
Stanjura by stejně jako někdejší ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš, který byl odvolán kvůli neúspěšné digitalizaci stavebního řízení, měl podle ekonomické novinářky nést odpovědnost za stav rozpočtu.„Státní rozpočet stojí na číslech, která jsou buď nadhodnocená, nebo zcela chybějí. Například příjmy z prodeje emisních povolenek jsou nadhodnoceny o 10 miliard korun, což je nejen politicky nezodpovědné, ale i finančně nereálné,“ zaznělo v podcastu.Finálně má být rozpočet schválen v prosinci.
Stane se tak? A jaké budou jeho konečné parametry? Poslechněte si nový Hrotcast.
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz
Vysněnou dovolenkovou destinací Čechů za komunismu bývala Jugoslávie. Země úplně jiná než Československo a v porovnání s ním v mnoha ohledech země svobodná. Silným vzpomínkám na dávno a tragicky zaniklý stát ale podléhají také místní, pro něž je Jugoslávie něco takového jako pro Čechy první republika: v jistém smyslu je to vrchol jejich dějin. S tím souvisí rovněž vzpomínka na jugoslávského vůdce Josipa Broze Tita. Kdo byl tento muž? Čím to, že ho dnes řadíme k diktátorům, kteří jsou „cool“ a vzbuzují sympatie davu? Nejen o tom hovoří v sedmnácté epizodě podcastu Hej, Slované bratři Lukáš a Jakub Novosadovi s odborníkem na moderní dějiny Balkánu, historikem Borisem Moskovićem. Epizodu vysílá Rádio Prostor, na svých poslechových aplikacích také Echo24. Najdete nás rovněž na Spotify.
Tato epizoda začíná smutně: smrtí a velikým a slavným pohřbem. Zemřel jugoslávský vůdce a prezident Josip Broz Tito, stalo se něco nepředstavitelného… Jaký dopad mělo toto úmrtí na obyvatele největšího balkánského státu? Byli v šoku? Zhroutil se jim svět? Skutečně vám pamětníci dodnes řeknou, co dělali v momentě, kdy se dověděli, že je prezident po smrti? Jak je možné, že Balkánci po Titovi stále smutní, mají doma v obývacích pokojích jeho portréty a nosí trička s dávno mrtvým státníkem? A proč na Titův pohřeb nejel americký prezident, nýbrž jeho matka, a přesto se o tomto pohřbu doposud hovoří jako o světovém politickém summitu? Sourozenci se svým hostem se pokoušejí vysvětlit kult Titovy osobnosti a přiblížit, v čem bylo kouzlo tohoto váženého a všeobecně milovaného diktátora.
V dalších částech epizody se probírá někdejší pozice Jugoslávie ve světě, vztah Tita s britským premiérem Winstonem Churchillem (aneb proč je důležité, aby se státníci při svém prvním setkání nepotili) nebo důvody, proč se Tito rozhádal se sovětským vůdcem Stalinem. Báli se následně jugoslávští představitelé sovětské invaze? A co je před ní uchránilo? Boris Mosković vysvětlí, jak se Tito dostal k moci a proč, kde se vzala jeho sláva a čím byla roztržka se Stalinem tak zásadní, ve své době výjimečná, ba ve východním bloku převratná. A Jakub doplní, jak fungovala kultura, film, literatura, hudba v Jugoslávii, vysvětlí, že dokonce ani máničky tamní stát nevnímal jako svého nepřítele, a ozřejmí, proč to všechno pro Čechy v té době bylo něco nepředstavitelného a zároveň nesmírně přitažlivého.
Hovor se ale stočí také na otázky ekonomické, právní či národně-obrozenské. Dozvíte se, proč se komunistické vedení země snažilo zaostalejší národy a regiony federace pozvednout a dodat jim sebevědomí, proč se říká, že Jugoslávie měla po Indii nejdelší a nejkomplikovanější ústavu na světě, nebo jak vedení státu reagovalo na Titovu smrt. Měl systém, v kterém se ve vedení státu točili po roce lídři jednotlivých svazových republik, šanci přežít? Zatímco Lukáš tvrdí, že to dlouhodobě bylo nemožné, Boris Mosković oponuje, že šlo o zemi, která naději na budoucnost měla – jen k tomu v Evropě plné rozpadajících se států a bloků po roce 1989 nedostala šanci. Možná i kvůli ekonomickému rozpadu, který byl o to fatálnější, že se časově sešel se smrtí milovaného prezidenta Tita. Jako by tragédie Jugoslávie byla nevyhnutelná…
Epizoda končí nástupem šovinismu a nacionalismu v Jugoslávii, předzvěstí temných devadesátých let, které vrátily balkánské národy vlastně před vznik Jugoslávie. Jako kdyby nikdy nebyla, přestože dodnes na ni kdekdo vzpomíná jako na ráj.
Aneb konečně podcast, kde pochopíte, jak fungují dějinné paradoxy.
Třikrát za sebou v Praze koncem minulého týdne koncertoval Bob Dylan, uctívaný písničkář, nositel Nobelovy ceny za literaturu a jeden z nejvýznamnějších světových umělců posledních desetiletí. Co třiaosmdesátiletý hudebník v Praze předvedl? Jaká je tvorba jeho pozdního období a co vlastně Dylana jako tvůrce definuje? V Salonu Echa o tom redaktor Ondřej Štindl mluvil s anglistou a editorem českých vydání Dylanových textů Petrem Onuferem, nakladatelem a předním „dylanologem“ Michalem Plzákem a hudebnicí Zuzanou Barincovou.
Je manželka prezidenta republiky vyžírka? “Osobně bych slovo vyžírka nepoužil,” říká bývalý ředitel Odboru protokolu Kanceláře prezidenta republiky Miroslav Sklenář a dodává, že paušální náhrada pro první dámu je zbytečná, současný systém funguje dobře. “Manželka prezidenta není ve vzduchoprázdnu, měla vždy sekretariát, má tiskového tajemníka i diplomatický pas, kde je napsáno, že je manželkou prezidenta.”
Sklenář zpochybnil načasování návrhu na paušální náhradu pro partnera prezidenta: „Řekl bych, že to není úplně nejšťastnější doba na takovéto kroky,“ Podle něj by bylo lepší, kdyby se stát soustředil na jiné priority. „Pokud bych já něco měl řešit, tak by to bylo důstojnější zabezpečení bývalých prezidentů,“ dodal.
„Prezident má základní plat 340 tisíc korun, k tomu víceúčelovou náhradu 320 tisíc korun, což dohromady činí zhruba 650 tisíc korun měsíčně,“ říká Sklenář a dodává, že od příštího roku se náhrady zvýší na 380 tisíc korun měsíčně. Celkově tak prezidentovy odměny mohou dosáhnout až 900 tisíc korun měsíčně.
Sklenář zároveň upozorňuje, že víceúčelová náhrada je valorizovaná, což znamená, že její výše roste s inflací, a navíc je nezdaněná. „Je třeba říci, že náhrada není zdaněná, a kromě toho se valorizuje. V roce 2013 činila 150 tisíc korun, dnes je to 320 tisíc korun, a od příštího roku to bude 380 tisíc korun,“ dodává.
Podle Sklenáře má tato vysoká víceúčelová náhrada zajistit nejen potřeby prezidenta, ale i pokrytí výdajů jeho manželky. „Lidé z NKÚ a Ministerstva financí nám vždy říkali, že od toho má prezident tak vysokou náhradu, aby z toho zaplatil i náklady své manželky,“ vysvětluje.
Srovnává také odměny prezidenta s premiérem, který má náhrady výrazně nižší. „Předseda vlády má tyto náhrady ve výši 35 tisíc korun, zatímco prezident od příštího roku 380 tisíc korun. To je desetkrát tolik. A já si myslím, že to je určitý nepoměr mezi předsedou vlády a prezidentem,“ dodává.
Sklenář také připomíná, že prezident má k dispozici státní bydlení, dopravu, ochranu, a další výhody, které jsou zajišťovány státem, což dále zvyšuje jeho celkové zabezpečení. „Prezident bydlí v Lumbeho vile a nepředpokládám, že platí nájemné, vodu, energie či stravu,“ říká.
Celkově tedy Sklenář považuje stávající výši odměn prezidenta za nadstandardní a dostatečnou, a proto nepovažuje za nutné zavádět další náhrady nebo podporu, například pro manželku.
Miroslav Sklenář se v rozhovoru vyjadřuje také k roli první dámy, zejména k její práci a angažmá v charitě. Podle něj je role manželky prezidenta definována spíše zvykově než formálně a umožňuje jí přizpůsobit své aktivity podle vlastních možností a zájmů.
K otázce charitativní činnosti Sklenář zdůrazňuje, že charita by měla být vykonávána dobrovolně, bez nároku na finanční odměnu: „Bezpochyby manželka prezidenta vykonává činnosti ve prospěch prezidenta, ve prospěch státu... Ale co se týče charity, ta je ze své podstaty něco, co děláte zadarmo, ve svém volném čase. Pokud bychom někomu platili za charitu, už to není charita.“
„První dámy vždy měly poměrně bohatou korespondenci, mohly cestovat a podílet se na různých veřejných aktivitách, aniž by na to měly samostatný rozpočet,“ vysvětluje.
Zároveň zmiňuje, že tyto činnosti jsou v praxi podporovány prostřednictvím zdrojů, které má prezident k dispozici. Pokud první dáma cestuje nebo se věnuje charitativní činnosti, často ji doprovázejí pracovníci kanceláře prezidenta a náklady jsou hrazeny z prostředků určených pro prezidenta.
Sklenář také zmiňuje, že zvykové zakotvení role první dámy umožňuje flexibilitu, kdy každá první dáma může přistupovat k této roli podle svého uvážení. „Zvykovost nám umožňuje s tím flexibilně pracovat. Kdybychom to nějak ukotvili, tak by každá budoucí první dáma nebo první gentleman byli vázáni něčím, co by se složitě měnilo,“ říká.