Element Podcast

Čestný život 3. - Mezi odvahou a troufalostí je velký rozdíl. Troufalost může být bezohledné a neopatrné chování, které ignoruje rizika nebo důsledky. Navíc – troufalost je často výsledkem arogance nebo nedostatku sebereflexe. Odhodlání se obvykle vztahuje na schopnost čelit strachu nebo překonat překážky. Odvážní lidé se často rozhodují na základě rozvážného zvažování rizik a důsledků svých činů. Spočítají si náklad, a jsou schopni oběti. Taková byla Milada Horáková. Byla odhodlaná konat dobro a s vědomím všech důsledků se zapojila nejdříve do odboje proti nacismu a po válce pak do boje proti komunistickému režimu. Spočítala si přesně to, co napsal lékař Albert Schweitzer: „Kdo se odhodlá konat dobro, nesmí očekávat, že mu lidé budou odklízet kameny z cesty, nýbrž musí být připraven, že mu jich naopak hodně navalí. Jen ta síla, která se takovými odpory vnitřně očišťuje a posiluje, může je opravdu přemoci.“ To je síla čestného života a zcela MIMOřádné víry.

Čestný život 2. - Jak jsme si mohli všimnout, ani setkání s Ježíšem není pro křesťany zárukou toho, že od té chvíle povedou čestný a bezchybný život. Tato vnitřní tenze – naše tendence jednat špatně, v nás zůstává. Uvědomovali si to i křesťané, o kterých píše Plinius ve svém dopise. Právě proto se pravidelně scházeli a veřejně vyznávali, jak chtějí žít. Tím si nastavovali své srdce a mysl tak, aby v kritických chvílích měli sílu obstát. Veřejné vyznání má dopad na naše chování a stejně tak záleží na tom, komu to vyznáváme a kým se obklopujeme. Jsou to dva nadčasové principy, které můžeme vidět už u rané církve a které nám i dnes pomáhají zůstávat na cestě čestného života.

Čestný život 1. - Ať se to dnes zdá jakkoli, na přelomu prvního a druhého století bylo v Římě zakázáno krást, loupit a dokonce i mít mimomanželský sex. Proč se tedy křesťané z Plíniova dopisu scházeli a zavazovali se k tomu, že to nebudou dělat, když to mělo být normou? Protože byli úplně stejní jako kdokoli jiný v historii a byli stejní, jako jsme my dnes. Přestože víme, že je něco špatně, máme stále tendenci to někdy udělat. A co na to Bůh? Má řešení – naplánoval nám napsat zákon přímo do našich srdcí.

FamilyFest 25 | Cesty věrnosti 2. - Autorka biblického listu Židům píše, že manželské lože má zůstat “svaté”. Být svatý znamená být oddělený (od něčeho a pro něco). Manželské lože, onen moment, kdy si jsou dva lidé intimně tak blízko, že mají odhalená těla i odhalené duše, má zůstat zcela oddělený od ostatních lidí, od okolního světa. Proto je nutné tento moment chránit před ostatními lidmi. Nevěra je totiž zradou exkluzivity. Manželé tedy své manželské lože chrání například tím, že si nastaví hranice na koho se dívají a komu se svěřují; a jak pěstují vlastní bohatý sexuální život.

FamilyFest 25 | Cesty věrnosti 1. - Věrnost vyznává: Nikdy tě neopustím a ponesu s tebou vše dobré i zlé až do smrti. Věrnost je zvláštní: Její přítomnost není na první pohled vůbec vidět, ale její absence vztah zaručeně trhá uvnitř na cáry. Věrnost úzce souvisí s důvěrou. Důvěra je základem vztahu víc než láska. Naše vztahy jsou tak silné, jak je silná naše důvěra. Tak proč s tím zápasíme? Možná jsme si spletli sport, bereme všechno moc jako velký problém a nechápeme roli exkluzivity.

Bůh a tělo 2. - Fyzický svět byl vystaven frustraci, a to včetně našich těl. Boží dech z nás udělal živou duší, a všechna období našeho života se před ním rozestřely. Přijmout své tělo jako Bohem podivuhodně stvořené a procházející v různých fázích života s novou identitou neznamená, že musíme předstírat, že je na něm všechno ok. Je to paradox života. Mé tělo není zlé. Mé tělo potřebuje vykoupení.

Bůh a tělo 1. - Všichni chceme vypadat dobře, přesto bojujeme s nejistotou, jak na ostatní působíme. Jaký máme mít vztah ke svému tělu? Křesťanská víra přišla na svět v době dvou krajních postojů ohledně těla: jeho odmítání jako něčeho nečistého nebo jeho zbožšťování a idealizování. Dnes to není jiné. Na jedné straně vidíme ty, kteří svá těla zanedbávají, považují všechno za tělesné a špatné. Na straně druhé vidíme ty, pro něž je tělo ve středu jejich identity, ať už ve formě neustálého zkrášlování, honbou za požitky, nebo excesivního cvičení a třeba diet. Toto téma se nás týká. Už jen proto, že Ježíš přišel na zem v těle, v těle sloužil učedníkům, zemřel v těle, a byl také tělesně vzkříšený z mrtvých. Ježíš se za člověka pouze nevydával, on se jim skutečně stal. K lidství tělo patří. Na rozdíl od gnosticismu považujeme tělo za dobré a krásné, a nepotřebujeme z něj osvobodit. Na rozdíl od hédonismu považujeme tělo za součást naší bytosti, ovšem ne za jeho střed.

Více než štědrý 2. - Co by mohlo být považováno za tu část Ježíšova vyučování, která byla radikální pro jeho první posluchače, a která je radikální i dnes? Výzva k lásce vůči nepřátelům? Vnímat Ježíše jako pokrm a nápoj? Výzva k oběti? Možná. Určitě tam ale patří Ježíšovo vyučování o financích, které místy přivádělo jeho učedníky k naprostému ohromení. Náš postoj k financím určí, zda jsme tuctovými a obyčejnými lidmi, kteří sice mají ústa plná víry, ale spoléhají na své bohatství. Nebo zda stojíme MIMO řadu a naše mimořádná víra je projeví ve štědrosti, v poctivé a ochotné práci, v postoji k dluhům, daním a správcovství, a ve vnitřním nastavení.

Více než štědrý 1. - Štědrost je silně křesťanskou hodnotou. To neznamená, že nekřesťané nejsou štědří, to vůbec ne. Mnoho z nich jsou velmi štědří. Naše štědrost má ale někdy své praktické limity. Většina lidí je štědrá nárazově nebo ve vnitřním kruhu. Křesťanství přineslo jednu důležitou inovaci, kterou se naučilo od svých starších židovských přátel: pravidelnou altruistickou štědrost. Taková štědrost první církve vždy otevírala dveře a otevírá je i dnes. Slovy historika Rodneyho Starka: “Skutečně revoluční princip byl ten, že křesťanská láska a charita musí být nabízena za hranice své rodiny, a dokonce i za hranice víry, všem v potřebě.” Kombinace štědrosti, radikální sexuální etiky, zázračných odpovědí na modlitby, odvahy při pronásledování a upřímné lásky v komunitě, dělaly z křesťanství neodolatelnou záležitost, kterou chtěli lidé prozkoumat a kopírovat.

Uctívající církev 4. - Pravidelné úctívání má velky dopad na naše postoje. Uctívání zvyšuje kapacitu vděčnosti. Pravidelné uctívání vede k životu naplněném vděčností, a pozitivním postojem k životu, kterému říkáme duchovně – naděje. Vděčnost také rozvíjí naši kapacitu naučit se být citlivým na Boží hlas. Slyšíme Boží hlas, protože ho nezastírá reptání a negativismus vlastní duše. Uctívání ale není jen zpěv. Zahrnuje toho mnohem víc. Například, jak žijeme ve svých tělech je akt uctívání. To, jak používáme své duchovní dary je akt uctívání. Proto je uctívání také fyzická služba. A zahrnuje oběť.