Element Podcast

Uctívající církev 3. - Vděčnost rozvíjí naši kapacitu naučit se být citlivým na Boží hlas. Nemůžeme Boha přinutit mluvit, můžeme se ale naučit rozpoznávat jeho hlas. K tomu nám pomůže, když budeme k naslouchání dobře nastaveni, naučíme se jeho hlasu důvěřovat a budeme vůči Bohu upřímní a otevření.

Uctívající církev 2. - Uctívání rozvíjí naši kapacitu vděčnosti. Někdy svou modlitbu vidíme vyslyšenou, ale rychle přeladíme na další životní krok a nevrátíme se zpět poděkovat. Uctívání nás ve vděčnosti vrací zpět. Zpíváme tak pořád novou píseň, protože Bůh s námi pracuje v každém a různém období života zase jinak. Nově. Čerstvě. Jsme motivováni příkladem radikálního uctívání krále Davida a společně s ním vyznáváme: Dobrořeč duše má Hospodinu.

Uctívající církev 1. - Plinius Mladší na konci prvního století zjistil, že křesťané se “Scházeli určitý den před úsvitem, zpívali střídavě písně k poctě Christa jako Boha.” Všechny tři částí této věty jsou důležité i pro nás ve 21: století: Pravidelné scházení k uctívání nebylo normou v římském světě, lidé chodili do chrámů jen když něco potřebovali. Křesťané ovšem přicházeli z lásky a úcty ke Kristu, protože byli vděčni, a to za všech okolností. Uctívání tvoří vnitřní cestu k vděčnosti. A je to právě uctívání, co odlišuje mimořádnou víru od pop psychologie nebo hnuti svépomoci. Uctívání Boha ale nebylo tou hlavní pointou. Křesťané uctívali Krista jako Boha. Uctívali člověka, kterého potkali ve fyzickém světě, ale poznali, že je jiný, mimořádný. Poznali ho jako Boha v těle. To bylo radikální, divné, mimořádné. Pokud uctíváme Krista jako Boha, pak ho ctíme jako vše definující realitu všeho. Ježíš je základem, měřítkem, pojivem, a finálním vykřičníkem všeho, co děláme, čemu věříme, a jak o tom mluvíme.

Mimořádný 2. - Křesťané nezačali jako masové hnutí. Ne. Byla to malá a na první pohled podivná skupina lidí z okraje římského impéria bez vlivu. Přesto se během pár desítek a stovek let stala mainstreamem. Jak to dokázala? Jak změnila svůj svět? Zde leží velký paradox. Tito první křesťané vůbec neaspirovali na změnu světa. Neměli to vůbec v programu, netoužili po tom „získat svět“, nepsali spisy, jak evangelizovat, neměli strategie růstu církve. Ne, věřili, že svět se již jednou provždy změnil, protože jeho Stvořitel kráčel mezi lidmi a stal se jejich Spasitelem. Sebe viděli jako oznamovatele této změny: Právoplatný král světa se přistěhoval do našeho sousedství a zahrnul nás lavinou milosti, a osvobodil naši scvrklou a přidušenou existenci do opravdové svobody. První křesťané připadali svému okolí jako zvláštní skupina lidí. Nezapadali svým chováním, návyky a vírou. Byli obyčejní, a přesto zcela mimořádní.  V tomto světle je podivuhodný dopis, který napsal Plinius mladší císaři Trajánovi.

Když on přijde 4. - Píseň Amazing Grace je asi nejslavnější písní všech dob… Zpívá se nebo hraje prakticky pokaždé, když se někde stane něco významného: ať už v negativním nebo pozitivním smyslu. Má neuvěřitelně silný náboj naděje. Proto se zpívala v pochodech za mír, v občanském hnutí za rovnoprávnost, zpívala se v den, kdy Martin Luther King přednášel slavnou řeč Mám sen, a když Nelson Mandela opustil vězeňskou celu. Zpívala se, když padla berlínská zeď a také 11. září, když Američané potřebovali útěchu. Ba, dokonce ji na dudy hráli i v momentě, kdy pohřbívali zemřelého Supermana ve filmu Batman vs Superman. “Úžasná milost, jak sladce zní že zachránila trosku jako mě. Byl jsem ztracen, ale jsem nalezen, slepý, ale teď vidím.” Tato píseň ukazuje na myšlenku, která změnila svět.

Když on přijde 3. - Šimon z Betsaidy byl prostý rybář, který byl vnitřně puzený hledat smysl života a toužil najít Mesiáše. Doslechl se, že na jihu v Judeji působí jakýsi prorok Jan, přezdívaný Křtitel. Mohl by to být Mesiáš? Spolu se svým bratrem Ondřejem se vydal tuto možnost prozkoumat, a byl to právě jeho bartr, který slyšel Jana prohlásit, že Mesiáš je Ježíš. Vzal tedy Šimona za Ježíšem, který prohlásí, že bude znám pod jiným jménem - Petr. Jakoby změna jména byl závdavek změny celého života. Jenže Petr není přesvědčený. Ve skutečnosti ho to vůbec nezaujme. Slova na něj mají malý vliv, chce vidět akci. O pár měsíců později se s Ježíšem potká znovu, a ani tentokrát nic nenasvědčuje, že by změnil názor. Pak se ale něco stane. Něco tak dramatického, že se rozhodne Ježíše následovat kamkoliv. Tak velkého, že o pár let prohlásí, že Ježíš má slova věčného života. Něco se změnilo, a Petr byl navždy jiný.

Když on přijde 2. - Nejsme moc dobří v čekání. To může mít nekonečné množství podob, často trýznivých a bolestivých. Spolu se žalmistou voláme: “Jak dlouho ještě!?” Dnešní evangelijní příběh začíná čekáním. “Při návratu Ježíše vítal dav lidí; všichni už na něj čekali.” Dva lidé čekají opravdu hodně netrpělivě. Jednomu umírá dcera a jde mu doslova o minuty. Druhá je žena, která by si přála zůstat skrytá. Její jméno neznáme, její problém je její identitou: žena s problémem krvácení. Zná sílu očekávání. Proto se rozhodla, že se dotkne cípu Ježíšova roucha. Tady si musíme dát malou pauzu: Jak ji to mohlo napadnout? Proč cíp roucha? To přece není jen tak. Navíc, proč ji Ježíš za chvíli řekne, že je to její víra, která ji uzdravila? Víra v co přesně? A proč Ježíš cítí dotek, když se jej vlastně nedotkla? V tom příběhu je více než se na první pohled zdá.

Když on přijde 1. - Lidé Ježíše nenásledovali, protože je někdo přesvědčil, ale protože se dotkli něčeho nadpřirozeného. Jedním z těch, kteří jej následovali, byl Matouš, bývalý výběrčí daní pro římskou správu. Ježíš jej pozval k následování, a on ihned šel. Proč ovšem tak rychle opustil výnosný byznys a následoval Ježíše? Přisuzujeme to neobvyklému Ježíšovu charismatu. Ale nesedí to. Matouš Ježíše zná, bydlí koneckonců ve stejném malém městě. Vlastně, všichni tam znají všechny. Přesto se něco stalo, co Matouše přesvědčilo bez přesvědčování. Co to bylo? Zavalila ho lavina milosti. Abychom pochopili jeho příběh, musíme pochopit kontext a geografii jeho příběhu.

Co se děje v Korintu, zůstane v Korintu 10. - Pavel nepíše teoretický dopis imaginární církvi, která řeší obecné problémy. Ne. Všechno jsou to lidé, které zná, a se kterými dlouhodobě pracuje. Konzistence a kontinuita je důležitá. Vidíme to na Pavlově projektu sbírky na chudé. Je to dlouhodobý a konzistentní projekt se symbolickým významem: Pohané dostali evangelium díky židovským věřícím, a je tedy správné, že je zpětně podpoří v jejich nouzi. Umístění pasáže o sbírce po vznešené teologické pasáži o vzkříšení není vůbec náhodné. Křesťané žijí ve dvou světech, nebeském a pozemském.

Když on přijde 1. - Lidé Ježíše nenásledovali, protože je někdo přesvědčil, ale protože se dotkli něčeho nadpřirozeného. Jedním z těch, kteří jej následovali, byl Matouš, bývalý výběrčí daní pro římskou správu. Ježíš jej pozval k následování, a on ihned šel. Proč ovšem tak rychle opustil výnosný byznys a následoval Ježíše? Přisuzujeme to neobvyklému Ježíšovu charismatu. Ale nesedí to. Matouš Ježíše zná, bydlí koneckonců ve stejném malém městě. Vlastně, všichni tam znají všechny. Přesto se něco stalo, co Matouše přesvědčilo bez přesvědčování. Co to bylo? Zavalila ho lavina milosti. Abychom pochopili jeho příběh, musíme pochopit kontext a geografii jeho příběhu.