Už je to dlouho, co nám sebrali roušky, ale mně schází pořád. A víte proč? Naučila jsem se totiž pod nimi hóóódně nevybíravými slovy glosovat různé situace, vyvolané v naprosté většině lidmi, zpožděnými autobusy a zpožděnými vlaky.

V lednu, v roce 1967 jsem byla ve druhém ročníku kolínské SVVŠ. Moje třída jela tehdy na hory a naše třídní mi řekla, ve které třídě se budu ten týden učit. „Berete si na hory učení?“ zeptala jsem se spolužáků, a když řekli, že ne, zůstala jsem týden doma.

Dřív dostal na stůl jídlo chlap jako první. Dneska dostanou jídlo jako první děti. Proč? Zasloužily si to? Rozmazlující, nemožní rodiče plní svým dětem poslušně všechno, protože je to pro ně pohodlnější, než jim cokoli nařizovat.

Moje romantika v šedesátých letech byla písnička Po starých zámeckých schodech. Nalepená u bedýnky tehdejšího dráťáku, jak jsme všichni říkali rozhlasu po drátě, jsem ji bez dechu poslouchala a představovala si sebe. A moje erotika v šedesátých letech, byla písnička o tom, že nemám prsa. Takže, moji mílí, pojďme nejdříve na romantiku.

Na červen, který je měsícem školních výletů do Prahy, se nedá zapomenout. A tak my, co dojíždíme vlakem z Kolína do Prahy, si občas rádi zavzpomínáme. Ve vlaku si děti vyměňují informace, kde je nejlepší Mekáč, a mluví jedno přes druhé, protože konečně nejsou s mobilem samy!

Napadlo mě to, když mi bylo sedmdesát. A už se mě to nepustilo. Ale pozor! Dřív nás to nikoho nenapadne! K tomu, aby nás to napadlo, musíme zestárnout! Neříkám, že v sedmdesáti jsem stařena, ale pro mě je to věk, kdy mě to poprvé napadlo.

V Činoherním klubu jsem většinou poslední, kdo se dozví věci, které potkávají každého z nás. Je to proto, že jsem v divadle jenom na zkouškách, a tyto „věci patřící k životu“ - klidně jim můžeme říkat i drby - se většinou probírají večer, při představení.

Začátkem sedmdesátých let mi bylo dvacet, byla jsem svobodná a na zájezdech s kolínským divadlem jsem si v hospodě dávala knedlíky s vajíčkem. „To je vidět, že nevaříš,“ smála se moje vdaná kolegyně Eva. „U nás jsou knedlíky s vajíčkem pořád!“

První besedu se svými čtenáři jsem měla v knihovně v Pečkách u Kolína v roce 2003, což je skoro dvacet let. Jel tam se mnou můj kamarád Zdeněk, novinář, fotograf a ředitel kolínského kulturáku. Cestou se mě zeptal, o čem budu mluvit, a já řekla, že nevím.

To, co vám budu dneska vypravovat, se mi stalo nedávno. Vlak mi jel za deset minut, tak jsem si šla před kolínské nádraží zakouřit na místo vyhrazené kuřákům. Bohémsky vypadajícího, asi padesátiletého frajera jsem si všimla hned a vyslala jsem k němu jednoznačný vzkaz: Na mě to nezkoušej!