Vždycky mě fascinuje, když archeologové vydedukují podle nejrůznějších nálezů, že něco se stalo takhle a jinak ne. Že na místě, kde se něco prastarého našlo, žili ti a ti, protože nikdo jiný tam žít nemohl, když se tam našlo zrovna tohle! A že nějaká bitva skončila fiaskem protože…

Všichni to známe. Najednou to na nás přijde, a začneme doma přestavovat nábytek, a kdyby jenom to! Měníme i půdorys bytu tak velkoryse, že to připomíná změny v krajině. Tahle silnice povede tudy, tuhle úplně zrušíme a tady postavíme dálnici.

Už několik let u nás existuje skupina, která se jmenuje JRS – Jsme rádi sami. Moc se o ní neví, což je logické. Když je někdo rád sám, tak se nepotřebuje zviditelňovat. Přesto mě oslovil předseda této skupiny a poprosil mě, jestli bych nemohla do dnešního vypravování nápovědy zařadit jejich výzvu, kterou nazvali: Vánoční diskriminace samotářů.

Nevím, jak vy, ale já si s lidmi povídám ráda. Když jsem v roce 1994 začala dojíždět do Prahy, do Činoherního klubu, těšila jsem se, jak si ve vlaku popovídám a budu mít nové náměty pro své povídky a fejetony, což se mi dařilo tak dobře, že mi za pár let nedělalo potíže vydávat jednu knihu za druhou.

Po chodníku se na kole nejezdí. Je to nebezpečné nejenom pro cyklisty, ale je to nebezpečné i pro chodce. Cyklista nemůže poznat, že chodec, který jde spořádaně před ním po chodníku, si najednou vzpomene, že musí k řezníkovi a zahne doleva k řeznictví, přímo pod jeho kolo! A když chodec opravdu nečekaně odbočí, nedopadne dobře on, ani cyklista!

Vsadím se, že mezi námi existují ženy, které nikdy neslyšely svého muže vykřiknout, podej mi rychle hadr! A tak se jim teď pokusím zprostředkovat, co se za tímto výkřikem skrývá.

V kolínském divadle jsem pracovala jako nápověda pětadvacet let, od roku 1968 do roku 1993, kdy byl umělecký soubor zrušený. Skoro všichni herci byli z Prahy a dojížděli do Kolína každý den vlakem, a tak byl život v divadle propojený s tehdejšími Československými drahami víc než dost.

Znají to ženy i muži. Oblečení, které se už nehodí „na ven“, se nosí „na doma“, a to, co se nehodí „na doma“, končí na chalupě, rozstříhané na hadry, nebo v kontejnerech pro charitu.

Myslím si, že každý muž je originální diamant a ke každému muži se musí, stejně jako k diamantu, přistupovat individuálně. Ale tím jakákoli podobnost mezi muži a diamanty, končí.

Tohle mi pokaždé řekla moje babička, která se narodila v roce 1898, když jsem se jako dítě někoho bála nebo styděla. Císař mi sice nic neříkal, ale představovala jsem si na záchodě jiné lidi. Třeba policajta, který chodil naší ulicí a tvářil se, že nás všechny zavře. Nebo učitelku matematiky, která nám říkala, že jsme tak blbí, že z nás ta blbost kape.